Příběh: zámek Všenory

Fontána na nádvoří zámku Všenory tekla jako šepot tajemství, když Eliška Kasalická stanula před svou láskou, Jakubem Teyrovským, s pohledem plným vzrušení a úzkosti.

"Jakub, musím s tebou mluvit," řekla a její hlas se chvěl jako listy stromů v zámeckém parku. Jakub se k ní otočil, jeho oči byly zahloubané v myšlenkách, ale když uviděl Elišku, jeho tvář se rozjasnila úsměvem.

"Copak se stalo, Eliško?" zeptal se a jeho hlas byl teplý jako slunce, které svítilo na zámecké zdi. Eliška si odkašlala a její ruce se chvěly, když držely malou, drahocennou krabičku.

"Můj otec mě chce provdat za hraběte z Prahy," řekla a její slova zněla jako rána meče. Jakubova tvář ztvrdla a jeho oči se zúžily.

"Co jsi mu řekla?" zeptal se a jeho hlas byl studený jako zimní vítr. Eliška pokrčila rameny a její oči se naplnily slzami.

"Nic, ještě jsem nic neřekla," řekla a její hlas se lámal. Jakub se k ní přiblížil a jeho ruce se dotkly jejích ramen.

"Musíme něco udělat," řekl a jeho hlas byl plný odhodlání. Eliška kývla a její tvář se rozjasnila nadějí.

"Ano, musím se s tebou vidět, musím být s tebou," řekla a její slova zněla jako modlitba. Jakubovy oči se setkaly s jejími a mezi nimi se vznítil oheň, který nedokázaly uhasit žádné překážky.

V následujících dnech se Eliška a Jakub scházeli v tajnosti, vždycky v noci, vždycky v zámeckém parku, kde je nikdo nemohl vidět. Their láska rostla s každým dnem, ale překážky se kupily jako hromady sněhu.

Eliščin otec byl proti jejich lásce, Jakubův stav nebyl dostatečně vysoký, a navíc, válka s Pruskem se blížila a Jakub musel narukovat. Eliška se bála, že ho nikdy neuvidí, že jejich láska bude zmařena válkou a stavovskými rozdíly.

Jedné noci, když se scházeli v parku, Jakub se k ní otočil a jeho oči byly plné slz.

"Eliško, musím jet," řekl a jeho hlas se lámal. Eliška se k němu přitiskla a její ruce se dotkly jeho tváře.

"Ne, zůstaň se mnou," řekla a její slova zněla jako prosba. Jakub pokrčil rameny a jeho tvář se ztvrdla.

"Musím, jinak bych nebyl muž," řekl a jeho hlas byl plný odhodlání. Eliška kývla a její tvář se rozjasnila slzami.

"Půjdu s tebou," řekla a její slova zněla jako rozhodnutí. Jakubovy oči se setkaly s jejími a mezi nimi se vznítil oheň, který nedokázaly uhasit žádné překážky.

O den později, Jakub narukoval a Eliška zůstala sama v zámeckém parku, kde se jejich láska zrodila. Fontána na nádvoří tekla jako šepot tajemství, ale Eliška již neslyšela její hlas.

Letryo, kdy Jakub odešel, byla válka stále žhavější a Eliška se bála, že ho nikdy neuvidí. Ale ona čekala, čekala v zámeckém parku, kde se jejich láska zrodila, čekala na den, kdy se Jakub vrátí.

Až jednoho dne, když slunce svítilo na zámecké zdi, Eliška uviděla Jakuba, jak se vrací z války, jeho tvář byla ztvrdlá a jeho oči byly zahloubané v myšlenkách.

"Eliško," řekl a jeho hlas byl teplý jako slunce. Eliška se k němu otočila a její tvář se rozjasnila úsměvem.

"Jakube," řekla a její slova zněla jako modlitba. Jakub se k ní přiblížil a jeho ruce se dotkly jejích ramen.

"Miluji tě," řekl a jeho hlas byl plný odhodlání. Eliška kývla a její tvář se rozjasnila slzami.

"Miluji tě také," řekla a její slova zněla jako rozhodnutí.

A tak se Eliška a Jakub setkali v zámeckém parku, kde se jejich láska zrodila, setkali se v objetí, které nedokázaly rozdělit žádné překážky. Fontána na nádvoří tekla jako šepot tajemství, ale Eliška a Jakub již slyšeli pouze svůj vlastní hlas, hlas lásky, který je spojoval.

Říká se, že v těch komnatách se ještě dnes občas cítí vůně Eliščina parfému, který tu nikdo nenašel, vůně, která připomíná jejich lásku, lásku, která překonala všechny překážky a zůstala navždy v zámeckém parku.