Příběh: Špička
Křiklavý zvuk rozbitého skla prolomil ticho noci, když Janek z Hradčan prolétl branou Špičku, jako by čert sám ho honil. Jeho dech se měnil v mlžný oblak ve studeném říjnovém vzduchu, zatímco jeho boty duněly o kamennou dlažbu, jako by každým krokem chtěl setřást temnou energii, která ho pronásledovala.
Věděl, že nemělo smysl se schovávat, protože stíny na hradbách se zdály mít život vlastní a mohly prozradit jeho úkryt kterémukoli zvědavci. Janek se proto rozeběhl ještě více, jeho srdce bilo jako bubny a on se modlil, aby se mu podařilo uniknout neznámému nebezpečí, které ho pronásledovalo.
Náhle se ocitl před vraty kostela svatého Petra a Pavla, jejichž dveře se zdály být otevřené, jako by je někdo nebo něco očekávalo. Janek se zastavil, jeho prsa se zvedala a klesala v rytmu s jeho dechem, a naslouchal. Ticho noci bylo téměř ušlechtilé, až na vzdálený zvuk vrán, kteří se zdáli být přitahováni k téže bráně Špičce, kterou Janek právě opustil.
Janekovy oči se snažily proniknout tmou, ale nic neviděl. Vtom se ozval slabý šepot, který se zdál přicházet z nikde a ze všeho místa zároveň. Janek se otočil, ale nic neviděl. Šepot se opakoval, a Janek rozpoznal slova: "Nikdy neopouštěj stín."
Janek se otočil a rozeběhl se zpět k bráně Špičce, jako by ho něco táhlo zpět. Když prošel branou, cítil, že se něco změnilo. Vzduch se zdál být hustší, a stíny na hradbách se zdály být ještě déle a temnější. Janek se zastavil a otočil se, ale nic neviděl.
Vtom se ozval znovu ten šepot: "Nikdy neopouštěj stín." Janek se otočil a uviděl postavu, která stála přímo před ním. Byla to žena s dlouhými, černými vlasy a bílým šatem, který se zdál svítit v temnotě. Janek se pokusil mluvit, ale jeho hlas byl jako by uvázl v krku.
Žena se přiblížila k němu a její oči se zdály být jako dva černé důly, které ho tahaly do hlubin. Janek cítil, že se topí v těch očích, a nemohl se pohnout. Vtom se ozval znovu ten šepot: "Nikdy neopouštěj stín."
A pak, stejně náhle, jako vše začalo, všechno skončilo. Žena zmizela, šepot ustal, a Janek se octnul sám, stojící před branou Špičkou. Cítil se, jako by se probudil z nějakého snu, ale nevěděl, co se skutečně stalo.
Janek se otočil a rozeběhl se zpět ke kostelu, jako by doufal, že tam najde nějakou odpověď. Ale když prošel dveřmi, našel tam pouze ticho a temnotu. A když se otočil, aby se vrátil zpět k bráně Špičce, uviděl, že dveře kostela se teď zavřely, a on byl sám, stojící před branou, která se zdála být nyní jako vstup do nějakého jiného světa.
Co se tehdy stalo, zůstalo navždy zapleteno v tajemstvích té noci, ale Janek věděl, že nikdy nezapomene na slova, která mu šeply ve tmě: "Nikdy neopouštěj stín." A tak, když se vrátil do svého domu, cítil, že ho něco sleduje, a věděl, že bude muset vrátit se zpět k bráně Špičce, aby rozluštil tajemství, které se skrývá za těmi slovy.