Příběh: Litická brána
Květy šeříku voněly v noci zvlášť intenzivně, když Mikuláš z Litice vběhl do temného průjezdu Litické brány, jako by ho honila sama noc. Jeho dech byl těžký a oči mu hořely od nedostateku spánku, ale jeho kroky byly jisté, jako by už dávno věděl, kam má jít. V ruce svíral malý, zaplombovaný dopis, který mu byl předán od neznámé osoby v plzeňské krčmě.
"Co chceš, Mikuláši?" ozval se ze tmy hlas bránáře, který seděl na svém místě už dobrých dvacet let. Mikuláš se zastavil a otočil se k němu, jeho tvář byla osvětlená pouze slabou září měsíce, která pronikala skrze úzká okénka brány.
"Musím mluvit s purkmistrem," řekl Mikuláš, jeho hlas byl pevný, ale v očích se mu zračil náznak nejistoty. Bránář se zahleděl na dopis v Mikulášově ruce a pak pokýval hlavou.
"Purkmistr tě čeká," řekl a gestem mu ukázal, aby pokračoval. Mikuláš prošel bránou a ocitl se v úzkých ulicích Vnitřního Města. Šel rychle, jako by ho hnala nějaká neviditelná síla.
Když dorazil na radnici, purkmistr už na něj čekal. Byl to muž se znaleckým pohledem a rukou, která jako by držela celou Plzeň. Mikuláš mu odevzdal dopis a purkmistr jej otevřel, jeho oči přelétly přes řádky a pak se zahleděly na Mikuláše.
"Co tohle znamená?" zeptal se, jeho hlas byl vážný. Mikuláš pokrčil rameny.
"Netuším," řekl. "Dopis mi byl předán v krčmě. Nevím, kdo ho napsal ani co chce."
Purkmistr se zahleděl na dopis znovu a pak na Mikuláše. "Musíme prošetřit," řekl. "Tento dopis může znamenat něco závažného. Jdi se mnou."
Mikuláš šel za purkmistrem, který ho vedl do hlubin radnice, kde se nacházely skriptoria a archivy. Tam jim pomáhali písaři a úředníci, kteří se snažili rozluštit záhadu dopisu.
Jakmile začali prošetřovat, objevily se první nesrovnalosti. Dopis nebyl napsán žádným známým písmem a jeho jazyk byl zvláštní, jako by byl smíchán ze staré češtiny a německého dialektu. Mikuláš se zahleděl na purkmistra, jeho oči hledaly odpovědi.
Co se stalo ten den, nikdo neví. Mikuláš zmizel beze stopy a purkmistr nikdy nevyšel ven se slovy, co se stalo s dopisem. Ale Litická brána stála dál, jako by čekala na někoho, kdo by rozluštil tu záhadu. A v noci, když květy šeříku voněly, bylo možné zaslechnout šepot, který zněl jako Mikulášovo jméno.