Příběh: Škrabky
Šepot vítr přinášel do údolí Škrabek, kde stály jen čtyři domy, a ten den byl zvlášť zlověstný, když se sedlák Václav Kobza zeptal své ženy, Anny, zda slyšela o podivném muži, který se objevil v noci na kraji lesa. Anna, která právě pécovala chleba v peci, se otočila a podívala se na Václava s mícháním nedůvěry a strachu v očích.
"Co tím chceš říct, Václave?" zeptala se, zatímco se jí ruce míchaly s moukou a vodou.
"Cestující, který přišel ze západu," odpověděl Václav, "měl v očích něco, co jsem neviděl už dlouho. Něco, co mi říká, že ten člověk není z těchto končin."
Anna se zastavila a podívala se na Václava, jako by chtěla vidět, zda mluví vážně. "Co jsi mu řekl?" zeptala se, zatímco se jí ruce opět míchaly s těstem.
"Nic," odpověděl Václav. "Jen jsem se ho zeptal, kam jde, a on řekl, že jde do Weiheru. Ale já jsem mu nevěřil. Myslím, že jde někam jinam."
V tu chvíli se otevřely dveře a do místnosti vstoupil mladý zahradník, Janek, který pracoval na polích Škrabek. "Dobrý den, Václav, Anno," řekl, zatímco se ukláněl. "Chtěl bych se vás zeptat, zda můžete pomoci mé matce. Ona je nemocná a potřebuje lék, který se vyrábí v Běle."
Václav a Anna si vyměnili pohled a Václav řekl: "Samozřejmě, Janek. My vám pomůžeme. Ale musíme být opatrní. Ten podivný člověk, o kterém jsem mluvil, mě znepokojuje."
Janek se podíval na Václava s údivem. "Co tím chceš říct, Václav?" zeptala se.
Václav se naklonil a řekl: "Myslím, že ten člověk není tím, kým se zdá. Myslím, že je to někdo, kdo přinese neštěstí do našich končin."
V tu chvíli se vítr zvenku zesílil a dveře se samy od sebe otevřely. Anna vykřikla a Václav se otočil, aby viděl, co se děje. Ale když se otočil, dveře se opět zavřely a vítr utichl. Janek se podíval na Václava a Annu s otázkou v očích.
"Co se stalo?" zeptal se.
Václav se otočil a řekl: "Nevím, ale mám pocit, že něco není v pořádku."
A v tu chvíli se všichni tři podívali na sebe, jako by cítili, že se něco blíží, něco, co změní jejich životy navždy. Ale co to bylo, nikdo nevěděl. A tak zůstali stát, jako by byli zmrzlí, a čekali, co se bude dít dál.
Škrabky, místo, kde se setkávají lesy a pole, kde se vítr šeptá tajemství, a kde se zdá, že něco není v pořádku. Ať už to bylo cokoliv, jeden věc byla jistá - nikdo z nich nevěděl, co se bude dít dále, a tak zůstali stát, jako by byli zmrzlí, a čekali, co přinese budoucnost.