Příběh: Evangelický kostel (Horní Blatná)
Květiny na oltáři už několik dní nevonnaly, jejich sušené lístky připomínaly zapomenutou modlitbu, a přesto právě dnes ráno přišla Anna-Maria do kostela, aby je nahradila čerstvými. Zastavila se před vchodem, kde se ve větru zahučely dřevěné dveře, a hluboce se nadechla chladného ranního vzduchu, který voněl vlhkou zemí a mírně čerstvě postříkanou omítkou.
Cestou do sakristie, kde měla schovanou květináč, pocítila náhlou slabost v kolenou, jako by ji tížil celý tíha jejího rozhodnutí. Její manžel, Michal, zemřel před několika měsíci a ona se dosud nedokázala vyrovnat se ztrátou. Lidé z obce byli laskaví, ale Anna-Marii chyběly ty dlouhé noci, kdy Michal četl z Bible a ona mu naslouchala, zatímco venku foukal vítr a chrastil okny kostela.
V sakristii se zastavila před malým zrcadlem, které viselo na zdi. Její oči vypadaly unaveně, tváře bledě. Na krku měla stále viset tenký stříbrný řetěz, který jí Michal daroval k jejich stříbrné svatbě. Zavřela oči a vzpomínala na den, kdy sem přišli poprvé, když si přísahali lásku a věrnost před oltářem.
Anna-Maria otevřela oči a přistoupila k oltáři, kde začala nahrazovat uschlé květiny. Zrovna když dokončila, uslyšela za sebou slabý šepot. Otočila se, ale v kostele nebyla žádná živá duše. Šepot zněl znovu, tentokrát jasněji. Byl to Michalův hlas, který šeptal její jméno.
Srdce jí bušilo, ruce se jí chvěly. Otočila se zpět k oltáři a začala modlit se, snažila se uklidnit. Ale hlas zněl opět, blíž než předtím. Anna-Maria pocítila náhlou změnu ve vzduchu, jako by se kostel náhle zahalil do teplého, mírného světla.
Vtom uviděla před sebou Michala, stojícího u oltáře, s úsměvem na tváři. Anna-Maria vykřikla, ruce se jí rozevřely a upadla na kolena. Michalův obraz se rozplynul, ale jeho hlas zněl ještě jednou, jasněji než kdykoli předtím: "Anna-Mario, věř."
Anna-Maria zůstala klečet, oči zavřené, a cítila, jak se kolem ní rozprostírá mír. Věděla, že to, co právě prožila, nebylo snem. Když otevřela oči, kostel byl opět tichý a prázdný, ale ona cítila, že se něco změnilo.
Vstala, otřela si slzy a podívala se na oltář, kde teď voněly čerstvé květiny. Věděla, že se musí vrátit do života, ale také věděla, že už nikdy nebude sama. Ať už to bylo zázrakem nebo jen jejím vlastním srdcem, které hledalo útěchu, Anna-Maria cítila, že Michal je stále s ní.
Kostel, který byl předtím prázdný a chladný, se náhle stal místem tepla a útěchy. Anna-Maria vyšla ven do ranního sluníčka, s novou nadějí v srdci, a věděla, že se bude vrátit, protože tady, v tomto kostele, našla kus své duše.