Pověst: Evangelický kostel (Čenkovice)
Traduje se, že v Čenkovicích se celá léta šeptalo o věcech, které se nesměly říkat nahlas. Staří lidé, kteří pamatují paměť svých babiček, vyprávějí o rodech, jež po více než sto let nosily v srdci víru jako žhavý uhlík pod vrstvou popela – skrytou, ale nikdy neuhaslou.
Bylo to prý tak. Když na podzim roku 1781 dorazil do Čenkovic posel s císařským tolerančním patentem, obec jako by se probudila ze zlého snu. Starý rychtář si dokument přečetl třikrát, než uvěřil vlastním očím. Ještě téhož večera se u mlýna na kraji vsi sešli muži, jejichž otcové a dědové přistupovali ke katolické zpovědi, skláněli kolena před světci a přitom doma, za zamčenými dveřmi, zpívali žalmy, o nichž nikdo nesměl vědět. Říká se, že onoho večera se poprvé od dob bitvy na Bílé hoře ozval z jednoho stavení hlas, který se nezajíkal a nezmenšoval: čistý, pevný zpěv bez obav z udavače.
Místní pověst tvrdí, že právě onoho večera starostlivá hospodyně Dorota Schäferová vytáhla z podlahy pod krbem dřevěnou truhlici, jakou tu pohřbívali předci ještě za třicetileté války. Uvnitř ležela opotřebovaná Bible, psaná německy, s okraji stránek zčernalými od prstů tolika generací. Dorota ji prý políbila a pak ji nesla celou noc tmavou cestou do sousední vsi, aby ji ukázala kazateli v Horní Čermné, neboť věděla, že tam bude pochopena. Legenda říká, že ona Bible z truhlice dodnes spočívá někde v archives sboru v Horní Čermné, ale nikdo ji nenašel – možná proto, že hledají špatně, nebo možná proto, že si ji víra schovala pro sebe.
Co ovšem staří obyvatelé zdůrazňují nejvíce a co jim přijde skoro zázračné, je podivný osud těchto Němců. Němečtí evangelíci v Čechách byli téměř bez výjimky luteráni – to věděl každý. Ale čenkovičtí Němci byli kalvinisté, helvétského vyznání, stejní jako Češi v Horní Čermné. Jak k tomu přišli, to se zapomnělo. Pověst praví, že kdesi na počátku stál předek, který přišel z daleké ciziny – snad ze Švýcar, snad z Alsaska – a přinesl s sebou jinou víru než sousedé. Ta víra se pak šířila šepotem od světnice ke světnici, z otce na syna, přesně tak, jak se šíří tajemství v krajině, kde hory drží slova déle než lidé.
Dřevěný kostelík, který Čenkovičtí postavili roku 1789 na svahu mezi smrky, nestál dlouho – byl malý a chvěl se větrem horského kraje. Ale v roce 1828 na jeho místě vyrostly kamenné zdi, pevné jako víra, která je přečkala. Traduje se, že při stavbě bylo do základů vloženo zrnko obilí z každého evangelického hospodářství v obci – drobný slib, že dokud kámen drží, drží i společenství.
Dnes kostel stojí mlčky nad lyžařskými svahy, zamčený a opuštělý, prodaný do soukromých rukou. Kolemjdoucí turisté ho míjejí s lyžemi na ramenou, nevědouce, co zeď ukrývá. Ale místní říkají, že v tuhých mrazech, když je noc čistá a hory ztichnou, lze tu a tam zaslechnout cosi jako vzdálený zpěv žalmu – nebo snad jen vítr v suchých smrčinách. Nikdo si tím není jistý. A možná právě v té nejistotě dřímá základ pověsti.
Čenkovický kostel je svědectvím o lidech, kteří si po generace zachovávali vlastní pravdu tváří v tvář moci, která jim ji zakazovala. Pověst o skryté truhlici a putující Bibli říká, že víra může přežít cokoliv, i zapomnění, i prodej, i sníh. A snad právě proto opuštěná stavba působí na každého, kdo se u ní zastaví, nepokojně živě – jako dům, jehož majitel jen na chvíli odešel.