Příběh: Kostel Nejsvětější Trojice (Běhařovice)

Prsty Jiřího Kryštofa Teuffela se křečovitě zabořily do hrubého vápence nově vyzděné zdi, až se mu nehty zbarvily bílým prachem. Před ním, v pološeru rodícího se svatostánku, se vznášel pach čerstvé malty a dusivý opar zhasínajících pochodní. Muž, jenž v kraji vládl silou a rozhodnutím, teď stál nehybně jako vytesaná socha a díval se na místo, kde měl spočinout hlavní oltář. Vzduch byl těžký, prosycený očekáváním něčeho, co nemělo jméno, a přesto to v místnosti pulzovalo jako živé srdce.

Jiří Kryštof se naposledy ohlédl ke dveřím. Venku vládla tma, v níž se ztrácely obrysy tavíkovického panství, ale uvnitř, v samém středu presbytáře, se dělo cosi, co odporovalo rozumu. Na stěnách, v místech, kde mistr štukatér teprve včera dokončil jemné reliéfy beránků, se nyní cosi pohnulo. Nebylo to světlo svíce, které by tančilo po stěnách, ale vnitřní záře, vycházející přímo z kamene. Beránci, symboly nevinné oběti, jako by na okamžik vystoupili z plochy stěny.

Vzpomněl si na tu noc, kdy podepsal rozsudek nad nevinným, aby uchránil vlastní čest a majetek. Ta tíha, kterou v sobě nosil celé měsíce, ho dnes večer, uprostřed budování domu Božího, přiměla padnout na kolena. Chtěl zde najít klid, chtěl toto místo zasvětit Nejsvětější Trojici, aby vykoupil svůj neklidný duch, ale místo odpovědi se mu dostalo jen tíživého mlčení.

Náhle se z věže, která se tyčila nad jeho hlavou jako prst ukazující k nebesům, ozval zvuk. Zvon, ten těžký kus bronzu, který sem nechal přivézt, aby svým hlasem oznamoval Boží slávu, se zachvěl. Ačkoliv se ho nikdo nedotkl, ačkoliv se vítr ani nepohnul, v celém kostele se rozeznělo hluboké, táhlé dunění. Byl to zvuk, který nepronikal ušima, ale přímo morkem kostí. Jiří Kryštof se přitiskl k zemi. Podlaha pod ním začala vlnit jako hladina rybníka, do něhož někdo hodil balvan.

V tu chvíli se to stalo. Z temného rohu u presbytáře vystoupil stín. Nebyla to postava, jen mihotavý odlesk, jakási ozvěna člověka, kterého nechal před lety zničit. Ten stín se zastavil přesně před ním a zvedl ruku. Jiří Kryštof chtěl vykřiknout, chtěl prosit o slitování, ale hrdlo měl sevřené jako v kleštích. Stín se nepohnul, jen se díval směrem k oltáři, tam, kde se vápenní beránci stále ještě lehce chvěli v matném svitu. Pak, stejně náhle jako se objevil, se rozplynul v šedém prachu padajícím ze stropu.

Ticho, které následovalo, bylo děsivější než jakýkoliv křik. Jiří Kryštof tam zůstal ležet až do svítání, kdy první paprsky slunce pronikly úzkými okny a dopadly přímo na místo, kde před chvílí stál přízrak. Když vstal, jeho šaty byly pokryty bílým prachem, který vypadal jako popel. Cítil v sobě podivný, ledový klid. Věděl, že ten kostel už mu nikdy nepatřil, že se stal vězněm prostoru, který sám nechal vytvořit.

Když o staletí později lidé vstupují do tohoto chrámu, občas se zastaví právě u těch drobných štukových beránků. Někteří tvrdí, že při odpoledním slunci vidí, jak se hlavičky zvířat na zlomek vteřiny pohnou, jako by se chtěly otočit za někým, kdo právě vešel. Místní o tom nemluví, jen se občas křižují, když míjejí věž, jejíž kdysi pyšná výška byla po letech zkrácena, jako by ji někdo chtěl přiblížit k zemi, aby už nikdy nedosáhla k těm nebeským tajemstvím.

Zda tehdy Jiří Kryštof skutečně spatřil odpuštění, nebo jen odraz svého vlastního svědomí, zůstává skryto v hrubých zdech mezi renesancí a gotikou. Jisté je jen to, že každý, kdo se v Běhařovicích zastaví a ztiší dech, vnímá, že ten kostel stále někoho hledá a že v jeho kamenných ozvěnách dodnes rezonuje jedna nezodpovězená otázka. Stačí jen vejít a počkat, až se v šeru presbytáře znovu zachvějí stíny, které po sobě zanechala jedna jediná, nikdy nedořečená noc.