Příběh: Kostel svatého Isidora (Luleč)
Václav se opřel čelem o chladný kámen zdiva a prsty, rozdrásané od práce na poli, křečovitě svíraly hrubou omítku nové stavby. Vzduch byl těžký, prosycený vůní čerstvé vápenné malty a vlhkého prachu, který se usazoval v hrdle jako popel. Právě dokončený kostel svatého Isidora tu stál jako bílý přízrak, tyčící se na základech staré kaple svatého Gottharda, jejíž stíny ještě stále tančily v jeho mysli. Václavova ruka, která ještě před několika dny zpronevěřila mince určené na opravu farního mlýna, se třásla. Hladomor byl krutý pán, ale výčitky, které ho pálily v hrudi, byly horší než prázdný žaludek.
Vstoupil dovnitř. Kroky se mu ztrácely v ozvěně barokní klenby, která jako by pohlcovala veškerý zvuk okolního světa. Uvnitř panovalo ticho, které nebylo prázdné; bylo husté a tíživé jako přicházející bouřka. Václav padl na kolena na kamennou dlažbu, která studila i přes tlusté sukno kalhot. Nemodlil se. Jen tam klečel, hlavu skloněnou, a v duchu počítal údery svého srdce, které zněly jako kladivo bušící do kovadliny. Každý tep byl připomínkou té noci, kdy mince zmizely v jeho dlaních, mince, které měly nasytit vdovy a sirotky.
Náhle se vzduch v kostele zachvěl. Nebyl to průvan, nebylo to otevření dveří. Byl to zvuk, připomínající tiché, táhlé zašeptání, jako když se otírá hedvábí o kámen. Václav zvedl hlavu a jeho zrak padl na oltářní obraz. V ten okamžik, bez jakéhokoli varování, se úzkým oknem vysoko v klenbě prodral paprsek světla. Nebylo to však běžné denní světlo; bylo ostré, pronikavé a barvy v kostele se pod ním rozzářily s takovou intenzitou, až Václav musel přimhouřit oči. Paprsek se nezastavil na oltáři, ale sklouzl dolů, přímo na místo, kde Václav skrýval v záhybu svého oděvu měšec s ukradenými penězi.
Srdce se mu zastavilo. Světelný kužel byl tak jasný, že i prachové částice v něm vypadaly jako drobné zlaté hvězdy. V tom oslnivém jasu uslyšel hlas. Nebyla to slova, spíše pocit, jako by mu někdo hluboko v mozku vyryl otázku: „Proč se vracíš ke Gotthardovi, když tvá vina leží na Isidorovi?“ Václav se zachvěl. Nikdo nemohl vědět o tom měšci, nikdo nemohl vědět o tom, že v hloubi duše stále uctívá staré, zapomenuté bohy, zatímco se modlí k novým svatým.
Václav vytrhl měšec z úkrytu a hodil jej na dlažbu před sebe. Zvuk kovu dopadajícího na kámen se rozlehl kostelem jako výstřel. V tu ránu světlo zmizelo. Kostel se opět ponořil do šera, ale tíha v jeho hrudi byla pryč. Místo ní tam zůstal jen zvláštní, neutišitelný klid. Václav zůstal ležet na zemi, neschopen pohybu, zatímco se mu v mysli vybavilo datum, které mu před chvílí připadalo bezvýznamné. Dvacátý první září. Den, kdy se celá farnost spojuje v modlitbách, den, kdy se hranice mezi hříchem a vykoupením stávají průsvitnými.
Když se konečně odvážil vstát a odejít, neohlédl se. Měšec tam nechal ležet na dlažbě. Druhý den ráno jej kněz našel, ale nikoho nenapadlo, komu patří, ani proč tam leží. Václav se do Lulče už nikdy nevrátil jako ten člověk, kterým byl dříve. Změnil se, ztišil, stal se součástí té velké sítě modliteb, která se nad kostelem svatého Isidora vznáší jako neviditelná síť.
Lidé z okolí si dodnes vyprávějí o tom, že v kostele občas, když je vzduch čistý a slunce dopadá pod správným úhlem, lze v záhybech barokních ozdob spatřit záblesk, který tam nepatří. Nikdo nedokáže říct, zda jde jen o lom světla na starém skle, nebo o otisk okamžiku, kdy se člověk rozhodl mezi zatracením a životem. Kdo však jednou stane na té dlažbě v Lulči, pocítí v zádech chlad, který ho přiměje položit si otázku, co by se stalo, kdyby se v tom tichu rozhodl promluvit ke stěnám, které si pamatují vše.