Příběh: Kostel svatého Jana Křtitele (Noutonice)
Zatni prsty do drsného kamene ohradní zdi tak silně, až se ti pod nehty usadí staletý prach a krev, a přestaň se třást, Matěji. Tvá vina, ta tíživá, studená koule v žaludku, kterou jsi přinesl až sem na noutonickou vyvýšeninu, musí zůstat pohřbena v téhle zemi, mezi kořeny a tlejícím listím, ne v tvé duši. Vítr se opírá do gotických oblouků kostela s takovou intenzitou, jako by chtěl strhnout samotnou střechu a odhalit tajemství, která se zde nashromáždila za dlouhá staletí.
Matěj se zhluboka nadechl, ale vzduch byl těžký vůní vlhkého kamene a hniloby, která se mísila s něčím nepochopitelně sladkým, jako by v tom chladném podzimním čase kvetly lilie. Udělal krok ke dveřím. Jeho boty vrzaly na zmrzlé hlíně hřbitova. Kolem něj stály náhrobky jako mlčenliví svědkové lidské pomíjivosti. Zastavil se u Poláčkova náhrobku, jehož hrany byly vyhlazené deštěm a časem, a na okamžik měl pocit, že slyší šepot, který nepatřil živým.
Vstoupil dovnitř. Uvnitř kostela panovalo šero, které jako by pohlcovalo veškerý hluk okolního světa. Jen úzké pruhy světla pronikaly skrze okna a protínaly prostor jako meče. Matěj padl na kolena na tvrdou dlažbu. Celé tělo ho bolelo z útěku, z té nekonečné cesty, na které se snažil předběhnout vlastní svědomí. Před ním se tyčil hlavní oltář. Obraz křtu Kristova vypadal v šeru jako okno do jiného světa, kde voda tekla opačným směrem a čas se zastavil. Sochy svatého Vojtěcha a Prokopa na něj shlížely s kamennou přísností, která ho nutila sklonit hlavu ještě níž.
Co jsi to udělal, Matěji? Tvá ruka, ta stejná ruka, která teď svírá okraj lavice, vzala život, jen aby zachránila hrst stříbra. Ta mince v tvé kapse teď pálí jako rozžhavené železo. Chtěl ji zahodit, chtěl ji nechat v poli, ale prsty ji svíraly jako jedinou kotvu.
Najednou to začalo. Nejdřív to bylo jen tiché praskání, jako když v krbu dohořívá poslední poleno. Pak se ticho kostela proměnilo v hluboký, vibrující tón, který vycházel přímo zpod země, ze základů stavby. Matěj zvedl hlavu. V jediném okamžiku se světlo, které dopadalo na sklomalbu svatého Václava a Ludmily, zlomilo a vrhlo na podlahu před oltářem nečekaný odlesk. Nebylo to jen obyčejné slunce. Barvy se slily do jediného jasného bodu, který se začal pomalu pohybovat.
Matěj se připlazil blíž. Ten světelný bod se zastavil přesně tam, kde na zemi ležela zapomenutá, prasklá dlaždice. Srdce mu bušilo v hrdle jako pták v kleci. Sáhl prsty na chladný kámen. Pod jeho dotekem se dlaždice pohnula, jako by na ni čekala celá staletí. Pod ní nebylo nic než tma, ale z té tmy vystoupil hlas – nebyl to zvuk, byla to ozvěna jeho vlastních myšlenek, které se bál vyslovit nahlas.
Odpouštím ti, ne proto, že jsi hledal klid, ale proto, že jsi našel odvahu se zastavit.
Matěj vytáhl z kapsy minci. Byla špinavá, zkrvavená a ošklivá. Vložil ji do té úzké škvíry v podlaze, na místo, které mu ukázalo světlo. V tu ránu se kostel ponořil do absolutního ticha. Světlo zmizelo, jako by ho někdo sfoukl. Matěj tam zůstal sedět, zatímco venku začal padat první sníh a zakrýval stopy jeho příchodu.
Když o několik hodin později vyšel ven, obloha byla čistá a hvězdy nad noutonickou věží zářily s takovou jasností, až ho z toho bolely oči. Necítil už tu tíhu, ale uvnitř něj zůstala otázka, která ho bude provázet až do konce jeho dní. Nikdo v obci se ho na nic neptal, nikdo si nevšiml, že se vrátil jiný. Ale od té noci se Matěj vracel ke kostelu každý měsíc, pokaždé v jinou hodinu, a pokaždé, když se dveře za ním zavřely, cítil na zádech pohled, který nepatřil ani světcům, ani lidem.
Mnozí říkají, že v noutonickém kostele se čas nepočítá na hodiny, ale na útržky svědomí, které zde lidé zanechávají v prachu pod oltářem. Zda to byla náhoda, která ho tehdy dovedla až k té dlaždici, nebo zda samotné zdi čekaly na někoho, kdo konečně pochopí, že největší poklad, který lze v kostele najít, je svoboda od vlastních vin, zůstává tajemstvím, jež si Noutonice střeží pod svou starou věží. Stačí jen překročit práh a na chvíli se ztišit, aby člověk poznal, zda jeho vlastní cesta nekončí právě tady.