Příběh: Kostel svatého Mikuláše v Hradci Králové

Dlaně se mi chvěly, když jsem prsty přejížděl po hrubém, letitým deštěm zvrásněném dřevě trámů, které jako by ještě stále v sobě držely ozvěnu dalekých karpatských lesů. Jmenuji se Ondřej z Vlčic a to, co jsem nesl v kožené brašně pod kabátem, mělo zítra ráno ukončit život mého bratra. Původně jsem přišel do tohoto zapadlého chrámu, zasvěceného archandělu Michaelovi, jen proto, abych se schoval před dotírajícím sněhem, ale vzduch uvnitř byl těžký a nasáklý pryskyřicí a léty, která se v těchto stěnách zastavila.

Zavřel jsem těžké dveře a jediné, co zbylo z vnějšího světa, byl tlumený svit měsíce pronikající úzkým oknem. Vůně starého dřeva, tak pronikavá, až se mi z ní motala hlava, se mísila se zatuchlým pachem zapálených svící, které tu kdosi nechal dohořet před dávnými časy. Klekl jsem si na podlahu, kde byla prkna vyhlazená koleny stovek prosebníků, a vytáhl jsem z brašny ten zatracený dopis. Pečeť byla ještě teplá, ale svědomí studilo víc než mráz venku. Stačilo, aby ten papír doputoval k rukám královského purkrabího, a rodina bude mít čest, ale bratr přijde o hlavu.

Vtom se to stalo. Nebyl to hlas, nebyl to výkřik, jen náhlý, prudký zvuk praskajícího dřeva, jako by se celý chrám otřásl v základech. Z úkrytu v malované stěně, přímo pod ikonou, která v šeru vypadala, jako by na mě upírala živý, přísný zrak, se vyvalil obláček prachu a cosi dopadlo na podlahu vedle mé boty. Byl to kovový předmět, malý křížek, jenž vypadal, jako by vypadl z praskliny v trámu, která se v tu ránu zase nepochopitelně sevřela.

Zvedl jsem ho a v tom okamžiku se zvenčí, skrz tlusté stěny, ozvalo zařehtání koně – přesně toho, na kterém měl zítra odjet posel s mým udáním. Zvuk byl tak blízko, jako by zvíře stálo přímo za dveřmi svatyně. Instinktivně jsem sevřel dopis v pěsti a v návalu nepopsatelného úzkostného sevření hrudi jsem ho přiblížil k plameni poslední dohořívající svíce. Papír se v mžiku změnil v popel.

Když jsem vyšel ven do tichých sadů, sníh přestal padat. Kůň, který před chvílí tak hlasitě značil mou zradu, tam nebyl. Jen stopy v čerstvém poprašku vedly ke dveřím a pak se náhle ztrácely, jako by se jezdec vypařil do mrazivého vzduchu. Stál jsem tam, v Jiráskových sadech, obklopen stromy, které jako by držely stráž nad tímto zvláštním kusem dřevěné historie, a v dlani jsem svíral studený, cizí křížek, který tam před minutou nebyl.

Dodnes nevím, jestli to byl jen vítr v trámoví, nebo zásah vyšší moci, který mi nedovolil zničit vlastní krev. Lidé se mě ptají, proč se pokaždé, když projíždím Hradcem, zastavím u toho osamělého dřevěného kostelíka a dlouze hledím na jeho stěny. Nechodím tam proto, abych se modlil za odpuštění, ale abych zjistil, jestli ty trámy stále ještě umí vracet věci, které jsme v zoufalství pohřbili hluboko ve své minulosti. Pokud tam vstoupíte v den, kdy je vzduch nehybný a těžký, možná pochopíte, proč se nikdo neodváží říct, že ty stěny jsou jen hluché dřevo.