Pamatky.cz — ilustrované panorama českých památek

Drobečková navigace

Drobečková navigace

  • Domů
  • Příběh: Kostel Svatého Prokopa (Starý Bydžov)
  • Příběh: Kostel svatého Prokopa (Starý Bydžov)

Site branding

Domů
pamatky.cz

Hlavní navigace

  • Domů
  • Seznam památek
  • Encyklopedie
  • Architekti
  • Náhodná památka
  • Magazín
  • 🏆 Památka roku
  • Hry & kvízy
  • 🤝 Spolupráce
    • Pro obce
    • Mapa na web
    • Odkazujte na nás
    • Registrace firmy
  • Fórum
  • Památky v kapse
  • Zaregistrovat firmu
  • O projektu
CS
  • English EN
  • Deutsch DE
  • Polski PL
  • Slovenčina SK
  • Čeština CS
Sbírejte body za každou návštěvu! Přihlásit se Registrovat zdarma

Obsah hlavní stránky

Kostel svatého Prokopa (Starý Bydžov)
Smyšlený příběh

Příběh: Kostel svatého Prokopa (Starý Bydžov)

Příběh: Kostel svatého Prokopa (Starý Bydžov)
❧

Prsty se mi třesou, když svírám těžký železný klíč, jehož chlad prostupuje dlaněmi až k loktům. Chtěl jsem jen schovat to, co nesmí nikdo spatřit, jen na okamžik spočinout v tichu, kde mě nikdo nebude volat k odpovědnosti. Starý Bydžov už dávno spí, jen měsíc se opírá do hrubých zdí kostela, které si pamatují mnohem starší časy, než jsou ty naše. Dveře zasténají v pantech, jako by se zdráhaly vpustit dovnitř někoho s tak černým svědomím, jako mám já, Matěj z Rohozce.

Vstoupil jsem a okamžitě mě obklopil pach starého kamene, vlhkosti a uvězněného času. Tady, v lodi, kde se kdysi tyčily dvě románské věže, teď vládne zvláštní, dusivé ticho. Připadá mi, že stěny jsou tu širší, než by měly být, jako by se snažily zadržet dech. Zastavil jsem se uprostřed. Můj dech zněl v tom prostoru jako cizí, nepatřičný zvuk. V kapse jsem drtil pergamen, který mě dohnal až na pokraj šílenství. Kdybych ho tu nechal, kdybych ho položil na oltář a nechal za sebou svůj hřích, možná bych mohl znovu dýchat.

Když jsem udělal další krok směrem k presbytáři, stropem projelo hluboké, kovové zachvění. Nebyl to vítr. Znělo to jako vzdálené, hluboké zabručení něčeho, co spí vysoko v nové věži. Vzhlédl jsem. Vím, že tam nahoře visí Pražan, zvon, který Brikcí z Cimperka odlil před tolika lety, aby svým hlasem doprovázel modlitby. Ale teď, v téhle hluboké noci, se mi zdálo, že se srdce zvonu pohnulo. Jen nepatrně.

Zastavil jsem se a zatajil dech. Ticho znovu zhoustlo. Pak se to ozvalo znovu. Pomalé, rytmické narážení kovu na kov. Jako by se někdo snažil ohlásit příchod, který nikdo nečekal. Vtom se kostelem rozlilo světlo. Nebylo to světlo svíce, ani měsíční svit, který by pronikal okny. Bylo to bledé, bělavé záření, které vycházelo přímo ze zdí, tam, kde se kdysi dávno setkávaly základy původních románských věží se zbytkem stavby. Jako by se kámen na okamžik stal průhledným a odhalil to, co bylo před staletími zazděno.

Padl jsem na kolena, pergamen mi vyklouzl z ruky a dopadl na chladnou dlažbu. V tom světle jsem neviděl žádné přízraky, jen jsem cítil, jak se mi v hrudi rozlévá podivný, spalující klid. Jako by se mě samo místo ptalo: jsi připraven nechat to všechno za sebou?

Najednou se zvuk zvonu změnil. Už to nebylo tupé narážení, ale jeden jediný, táhlý tón, který rozechvěl vzduch tak silně, až se mi zamžilo před očima. Nebyl to zvuk slyšitelný ušima, byl to zvuk, který se usadil v mých kostech. V tu chvíli jsem věděl, že ten pergamen, ten důkaz mé zrady, už nemá žádnou cenu. Světlo pohaslo stejně rychle, jako se objevilo. Zůstal jsem klečet v naprosté tmě, slyšel jsem jen tlukot vlastního srdce, který se pomalu vracel do svého rytmu.

Vstal jsem a odešel. Pergamen zůstal ležet na zemi, ale když jsem se na něj naposledy podíval, zdál se mi jako cizí, bezvýznamný kus kůže. Když jsem zavřel těžké dveře, venku už začínalo svítat. Cesta zpět do vesnice mi připadala kratší, lehčí, jako bych nešel po zemi, ale vznášel se nad ní.

Dnes, když projíždím kolem, se dívám na tu mohutnou věž, která se tyčí k nebi jako strážce tajemství. Lidé říkají, že je to jen kostel, budova z kamene a malty, památka, kterou je třeba chránit. Nikomu jsem nevyprávěl, co se té noci stalo pod klenbou svatého Prokopa. Možná to byla jen únava, možná halucinace vyvolaná strachem. Ale pokaždé, když slyším v dálce odbíjet zvon, zastavím se a čekám, jestli se zase ozve to tiché, kovové zachvění, které mi tehdy vrátilo život. Kdo chce vědět, zda jsou stěny kostela stále ještě průhledné pro ty, kteří mají co skrývat, musí tam zajít sám a počkat, až se v tichu noci Pražan sám od sebe zachvěje.

✦
Příběh se váže k památce Kostel svatého Prokopa (Starý Bydžov) Zobrazit památku
🏘️ Pro obce a infocentra 🔗 Odkazujte na nás 🗺️ Mapa na web 🔒 Ochrana soukromí 🍪 Nastavení cookies ⚑ Oznámit nezákonný obsah 🇸🇰 Slovenské pamiatky 📡 RSS 🔎 Co lidé hledají

© 2026 pamatky.cz — provozovatel SAIT CZ spol. s r.o., IČO 43962271, DIČ CZ43962271, se sídlem Těšínská 365, 735 14 Orlová-Poruba, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Ostravě, oddíl C, vložka 2359. Kontakt: +420 773 788 755, info@pamatky.cz.

Obchodní podmínky · Podmínky firemní prezentace · Ochrana osobních údajů · Cookies · Provozovatel · Řešení sporů (ČOI)