Pověst: Kostel Božího Těla (Bludov)

Podle místní pověsti, která se v Bludově a okolních vesnicích traduje již po staletí, stál na počátku zázraku jeden hřích a jedna bezmocná žena.

Bylo to v dobách, kdy lidé žili v neustálém strachu z nedostatku. Úroda závisela na počasí, zdraví dobytka bylo křehké jako jarní led a každá kráva, která přidala třebas jen džbán mléka navíc, se jevila jako požehnání. Do Šumperka tehdy chodili lidé z celého okolí ke mši i k přijímání, a tak jednoho nedělního rána vydala se i jedna selka z Hrabenova na bohoslužbu. Cesta byla dlouhá, ale Boží přítomnost v kostele ji naplňovala tichým pokojem.

Jenže ten pokoj trval jen krátce. Když přijala hostii a kněz odešel, přišlo pokušení. Selka myslela na svou krávu, která přestávala dojit, na děti, které brzy nebudou mít dost mléka, na muže, který se na ni čím dál nevraživěji díval. Nepolkla posvátný chléb. Opatrně jej vložila do modlitební knížky a vydala se domů.

Šla lesní stezkou kolem kopce, který místní odedávna nazývali Háj. Vzduch voněl pryskyřicí a mechem, zpod listí vykoukávaly první houby. Selka kráčela rychle, jako by ji někdo pronásledoval. A pak — na místě, kde stezka zatáčela mezi starými duby — jí knížka vyklouzla z ruky. Roztevřela se a hostie spadla do trávy.

Selka se sehnula, aby ji zdvihla. Ale hostie zmizela.

Místo ní zaslechla podivný zpěv. Ne ptáků, ale včel. Vyrojily se odnikud, desítky, stovky, a kroužily nad místem, kde hostie dopadla. Selka v hrůze ustoupila za strom a pozorovala, jak hmyz pracuje se zuřivou rychlostí. Vosk se vrstvil a tvaroval, včely přinášely plástve a modelovaly je s takovou přesností, jakou žádný lidský řemeslník nedokáže napodobit. Když slunce začalo klesat za les, stála na místě dopadu hostie dokonalá vosková monstrancí — průhledná, zlatavá, s paprsky, které chytaly světlo jako skutečné zlato.

Uprostřed ní spočívala hostie nedotčená a čistá.

Staří obyvatelé vyprávějí, že selka se vrátila do Hrabenova s třesoucíma se rukama a žádnými slovy. Teprve za soumraku dokázala manželovi říci, co viděla. On šel se sousedy na místo ještě v noci, se svícemi a strachem v srdci. Vosková monstrancí svítila ve tmě vlastním slabým světlem a včely kroužily kolem ní i za bezměsíčné noci, jako by ji střežily.

Zpráva se šířila rychleji než požár. Přicházeli lidé z Hrabenova, z Bludova, ze Šumperka i z vesnic daleko v horách. Přicházeli nemocní a odcházeli s úlevou, přicházeli zoufalí a odcházeli s nadějí. Kněží zpočátku kroutili hlavami, ale zázraků přibývalo a konec konců i oni poklekli. Na místě, kde včely uctily tělo Páně lépe než mnohý člověk, byl postaven kostelík. Malý, prostý, obklopený stromy — takový, jako by vyrostl ze samotné půdy lesa.

Traduje se, že selka až do smrti zapalovala u kostelíka svíčku každý týden. Nepřišla se chlubit, co způsobila, ani se nevychloubala, že u zrodu poutního místa stál její hřích. Přišla vždy tiše, pokleknout a poděkovat za to, že Bůh dokázal proměnit její slabost v něco, co přesahovalo její chápání.

Kostelík Božího Těla na svahu kopce Háj je místem, kde se lidská malost a Boží trpělivost setkaly na jednom kusu lučního porostu. Pověst o selce a včelách připomíná, že posvátno si hledá cestu i tam, kde bychom je nejméně čekali — a že zázrak nezačíná dokonalostí, ale pravdivostí chvíle, kdy člověk prohraje sám se sebou.