Příběh: Popelářka
„Tady to končí, ty líný sople! Buď ten lis roztočíš, nebo tě vyhodím z usedlosti i s tvýma sny o studiu v městě!“
Hlas starého pana Jirečka rozsekl ticho dvora jako ostrý nůž. Mladý Antonín ztuhl a pevněji sevřel dřevěnou páku lisu. Vzduch byl hustý vůní zralého hroznového plodu a vlhkého kamene, který sálal chladem z hloubí sklepů. Ruce měl od šťávy lepkavé a červené, jako by právě v nich držel kousek živého masa. V okolní Troji už dávno zapadlo slunce a nad Vltavou se začal vznášet mlžný opar, který obaloval kamenné zdi Popelářky do šedého pláště.
Antonín se neotočil. Věděl, že mu otec vidí každé zaváhání. V tomto domě, postaveném z vápna a jílů, neexistovalo místo pro básníky ani pro ty, co hledají v obloze odpovědi. Tady vládla země, pot a přísný řád. Každá koza, každá kráva v kravíně a každý metr burgundské révy na vinici měl svou cenu. A Antonín byl v očích otce tou nejméně ziskovou investicí.
„Kruž se s tím, říkám!“ zařval Jireček znovu a přistoupil blíž.
Antonín prudce zatlačil. Dřevo lisu skřípalo, jakoby stnůvalo pod tíhou hroznů. Zvuk byl suchý a ostrý, připomínající praskání kostí. V ten moment se chlapec zastavil a podíval se na svého otce. Viděl v jeho tváři hluboké rýhy, které vryla desetiletí tvrdé práce na trojské půdě, a viděl i ten stín strachu, který se skrýval za hněvem. Byli v roce 1816, hospodářství bylo nestálé a každý sudy vína mohl být rozdílem mezi sytostí a hladem.
„Víte, že já to nechci,“ řekl Antonín tichým, ale pevným hlasem. „Tyto kameny mě dusí. Chci vědět, proč některé stromy rodí sladší plody než jiné. Chci znát tajemství země, ne jen ji vší silou drahat.“
Otec se krátce, chladně zasmál. „Tajemství? Tajemství je v tom, že kdo nepracuje, ten nejí. Jsi syn usedlosti, ne knižní červ. Podívej se na ty meruňky a třešně v sadu. To je pravda. Zbytek jsou jen prázdné slova.“
Antonín se znovu pustil do práce, ale tentokrát ne s hněvem, nýbrž s jakýmsi zvláštním klidem. Zatímco lis pomalu tlačil zlatavou tekutinu do nádob, chlapec v duchu kreslil mapy. Představoval si, jak by mohl změnit tento dvůr, jak by mohl z těchto zahrad udělat místo, kde se nebude jen pěstovat pro přežití, ale kde se bude studit život rostlin. Věděl, že v Praze existují lidé, kteří přemýšlejí stejně.
Zima však přišla brzy a s ní nečekaný mrazík, který ohrozil vše, co v sadu vyrostlo. Antoníny ruce, které už nebyly lepkavé od vína, ale přizechlý od mrazu, trávily noci u malých ohňů mezi stromy, aby zachránil mladé sazenice. Dělal to v tajnosti, zatímco otec spal v teple světnice. Když ho jednoho rána Jireček přistihl, jak s třesoucím se tělem obaluje kmeny slámou, aby je chránil před mrazem, v domě nastalo ticho, které bylo těžší než ten největší kamenný blok v základech domu.
Otec se nepohnul. Jen pozoroval synův zoufalý boj o pár větviček. Pak pomalu přistoupil, sundal si z ramen těžký vlněný plášť a hodil ho chlapci na ramena.
„Jsi blázen,“ zamumlal starý hospodář, ale v jeho hlase nebyl hněv. „Úplný blázen. Ale možná je v tom bláznovství něco, co já už dávno zapomněl. Možná ty stromy skutečně mluví, když se jim naslouchá tak, jak ty to děláš.“
Byl to jediný projev laskavosti, jaký Antonín za celé dětství dostal. Byl to tichý souhlas s tím, že cesta syna povede jinam než k lisu a kravínu.
Dnes už po Jirečkových nezbylo nic než vzpomínka v katastru. Ale kdo dnes projde kolem zbytků Popelářky a přiloží ucho k těm starým zdivům, možná ještě uslyší to tiché skřípání lisu a šepot chlapce, který chtěl z obyčejné vinice udělat chrám vědy. Některé sny totiž neodejdou s lidmi, ale zůstanou vryté do vápna a jílů, z nichž jsou zdi postaveny.