Pověst: Kostel Nanebevzetí Panny Marie (Neratov)
Podle místní pověsti se to přihodilo v době, kdy na neratovský kraj doléhala tíha nedávného neštěstí. Byl rok šestnáct set šestnáct a na zámku v Rokytnici ještě nevychladla krev po vraždě pána Kryštofa Mauschwitze z Armenruh. Vzbouření sedláci ho skolili za okolností, o nichž si lidé šeptali různě — jedni tvrdili, že šlo o spor pozemkový, druzí pokyvovali hlavou a říkali, že za tím vším klečelo náboženství. Mauschwitz byl luterán, a v kostelíku na svahu nad vsí zněly modlitby augsburského vyznání. Když pak přišla nová vrchnost a s ní rekatolizace, zavládlo v krajině ticho jako po bouřce — unavené, nejisté, plné nevyřčených slov.
Rokytnický farář, muž již pokročilého věku se zbrázděnou tváří a rukama zvyklýma na práci se dřevem, nespal tu zimu klidně. Tížily ho myšlenky na rozdělené farníky, na kostelík, v němž se za posledních dvacet let vystřídaly dvě víry jako dvě barvy nebe před bouří. Jedné noci — traduje se, že padal první podzimní sníh a vítr šelestil smrkovými větvemi těsně za oknem fary — se mu zdál sen. Spatřil ženu oděnou do modrého pláště, jak stojí na návrší nad vesnicí, přesně tam, kde se kostelík tiskl k zalesněnému svahu. Světlo z ní vycházelo tiché a rovnoměrné jako svit měsíce za mrakem. Nic neřekla, ale farář probudil se s pocitem, jako by mu kdosi vložil do hrudi žhavý uhlík — pálil, a přece nebolel.
Ráno vstal dřív než kohout zakokrhal, vzal do ruky nůž a začal tesat. Prameny neuvádějí, zda šlo o lípu nebo třešňové dřevo — staří obyvatelé Neratova se v tom rozcházejí — ale shodují se na tom, že farář pracoval bez přestávky tři dny a tři noci, takřka nejí a nepil, jako by ruce vedla jiná vůle než jeho. Když sošku Panny Marie dokončil, postavil ji do výklenku nad oltář a sám prý zaplakal, neboť tvář dřevěné madony připomínala tvář ženy ze snu tak přesně, že mu to vyrazilo dech.
Traduje se, že první poutník přišel ještě téhož týdne. Byl to starý sklář z osady nedaleko odtud, který ztratil zrak na jednom oku, a po modlitbě před soškou prý opět rozeznával světlo od tmy. Pověst o divu se šířila jako vůně pryskyřice za horkého léta — od samoty k samotě, přes hory do kladských vsí, až za pruský hřeben. Lidé přicházeli po rozbahněných lesních cestách, v dřevácích i bosky, s koši plnými potravin nebo jen s prázdnýma rukama a plnýma srdcema. Na počátku šedesátých let sedmnáctého století tu tradice mariánského poutního místa pevně zakořenila a kostelík přestal stačit.
Nový kamenný chrám postavili nákladem kladských obcí v letech šedesát sedm a šedesát osm. A o půl století později, mezi lety 1723 a 1733, vyrostl na tomtéž návrší barokní chrám Nanebevzetí Panny Marie — velkolepá stavba, jejíž věž bylo vidět z celého údolí Divoké Orlice. Neratovská madona, vyřezaná unaveným farářem na základě jediného snu, se stala srdcem poutního místa, k němuž proudili věřící i tehdy, kdy kraj sužovaly války, hlad nebo mor.
Pověst o snové sošce říká o Neratově víc než jakýkoli letopis: toto místo bylo odjakživa útočištěm pro ty, kdo nesou těžký náklad a hledají chvíli ticha. Zrodilo se z bolesti — z vraždy, z náboženských rozbrojů, z unavené doby —, a přesto z něj vzešlo světlo trpělivé a stálé jako hvězdy nad Orlickými horami. Není náhodou, že i po požáru druhé světové války se lidé ke zříceninám chrámu vraceli a neodešli, dokud mu nenavrátili střechu nad hlavou.