Pověst: Kostel Nanebevzetí Panny Marie (Vilémov)
Podle místní pověsti, uchované v obecní kronice a předávané z pokolení na pokolení, začal příběh vilémovského poutního místa na podzim roku 1646, kdy ještě nikoho nenapadlo, že malá studánka na stráni bude jednou stát ve stínu barokní věže.
Byl chladný říjnový den, takový, kdy ranní mlha leží dlouho v údolích a listí se drží stromů jen z poslední síly. Adoptivní dcera sedláka Grohmana vyhnala dobytek na pastvinu jako každý den, ačkoli ji trápila vážná nemoc — oči měla zakalené, nohy slabé a každý krok ji stál víc sil, než jí zbývalo. Seděla na meze a dívala se, jak krávy trhají žlutou trávu, když před ní náhle stanuly dvě postavy v bílém. Vzduch kolem nich neměl tu podzimní vlhkost, která ulpívala na vším ostatním — byl čistý a teplý, jako by přišly z jiného světa, který zná jen jeden druh počasí.
Andělé se k dívce sklonili a jeden z nich nabral vodu ze studánky, jež tam tiše pramenila mezi kameny, a podal jí pohár. Voda byla studená a průzračná. Dívka vypila a andělé zmizeli tak potichu, jako přišli. Druhý den se objevili znovu. Tentokrát jí řekli, aby se sklonila ke studánce a omyla si jí unavené oči a bolavé nohy. Udělala to. Voda ji píchla chladem, ale pak přišla záhřev, který šel do kostí jinak než oheň — zevnitř, klidně, bez plamene.
Když se vrátila domů, sedlák Grohman svou dceru téměř nepoznal. Stála rovně. Oči měla jasné.
Traduje se, že zpráva se šířila rychleji než vítr přes hřeben kopce. Lidé přicházeli ke studánce sami, přiváděli nemocné příbuzné, přinášeli děti. Hrabě Jáchym Slavata, majitel panství, dal brzy na tom místě postavit kamennou kapličku a nechal do ní umístit obraz Bolestné Panny Marie — té, která sama znala bolest a snad proto dokázala zprostředkovat uzdravení.
Ale příběh vilémovského kostela má ještě druhý kořen, mužský a divoký, plný strachu a vděčnosti.
Staří obyvatelé vyprávějí, že Leopold Antonín Salm-Reifferscheidt, dědic slavatovského panství, nebyl člověk, který by se lehce děsil. Uměl sedět v sedle, uměl lovit a pohrdal těmi, kdo se vyhýbají lesnímu šeru. Jenže jednoho dne — a přesné datum je prý vytesáno na jeho náhrobku jako varování i vděčnost zároveň — ho v lese překvapil medvěd. Ne malé zvíře, ale velký samec, rozhněvaný nebo lačný, který se vrhl na hraběte dřív, než stačil sáhnout po zbrani. Co přesně tehdy v lese proběhlo, pověst neříká, protože někdy jsou ta nejdůležitější setkání beze svědků. Hrabě přežil.
Na náhrobku Leopolda Salma jsou zaznamenána data nebezpečných chvil, z nichž vyvázl živý, jako kdyby si celý život vedl účetnictví svých dluhů vůči nebi. A jeden z těchto dluhů se rozhodl zaplatit kamenem, vápnem a prací místních mistrů. V letech 1728 až 1731 vyrostl nad vilémovskou studánkou, na témže místě, kde se kdysi uzdravila pastýřova dcera, kostel zasvěcený Nanebevzetí Panny Marie. Stavitel Zacharias Hoffmann z Lipové mu vtisknul podobu, která nepomíjí — pilastry na průčelí, oválné okno, nikou se sochou patrona Leopolda na štítě. A na hlavní oltář přišla černá Madona, tichá a tmavá jako studánková voda.
Toto místo nese v sobě dvě různé vrstvy zázraku — jeden křehký, dívčí, pramenistý, druhý mužský, těžký jako medvědí tlapy. Pověst říká, že právě proto sem přicházela po staletí procesí z dalekých krajů: Vilémov byl místem, kde se uzdravují ti slabí i přežívají ti silní, kde voda ze studánky a kámen kostela mluví jedním hlasem o milosti, která nerozlišuje.