Pověst: Kostel Nanebevzetí Panny Marie (Chomutov)
Podle místní pověsti, která se v Chomutově šeptala od pokolení k pokolení, nebyl kostel Nanebevzetí Panny Marie nikdy jen pouhou stavbou z kamene a malty. Staří obyvatelé vyprávějí, že samotná Panna Maria jej chránila svou neviditelnou náručí ve chvílích, kdy město zachvátil oheň a válečná vřava.
Byl rok 1598, pozdní léto, kdy se žhavý vítr přehnal přes chomutovské náměstí a chytil střechu kostela. Plameny spolkly trámy a šlehaly až k nebi, rudá záře se odrážela v dlažbě náměstí a dým zahalil celé město do šedého rubáše. Lidé se sbíhali z ulic, ženy s dětmi v náručí plakaly, muži s vědry vody zoufale bojovali s živlem, jenž byl silnější než všechny jejich ruce dohromady. Zvony umlkly. Velká věž stála němá jako svědek zkázy.
Traduje se, že tehdy, uprostřed pláče a prasku padajícího dřeva, spatřil starý varhaník Matthias, jehož rodina žila ve stínu kostela tři generace, na severní stěně presbytáře záři zcela jiné povahy. Nebyla to záře ohně — byla klidná, studená jako hvězdy nad Krušnými horami v mrazivé zimní noci. Tam, kde plameny zuřily nejdivočeji, kde se zdálo, že kamenné zdivo samotné začne praskat a hroutit se do sebe, záře přetrvávala nepohnuta. Matthias klesl na kolena do teplého popela a modlil se, jak ho naučila matka.
Když oheň vyhasl a ranní mlha splývala s kouřem, shledali chomutovští, že nejstarší část kostela — kněžiště a sakristie, zdivo z doby, kdy ještě pan Jan XXII. posílal z Avignonu svá potvrzení a Chomutov byl mladičkým faráčkem na obchodní stezce do Saska — zůstalo stát neporušeno. Kameny pocházející ze čtrnáctého století nesly jen zásmolin ze sazí, žádnou trhlinu, žádnou zbořeninu.
Staří obyvatelé vyprávějí, že zkouška ohněm nebyla poslední. O třiatřicet let později, roku 1632, vtrhli do Chomutova saští žoldáci. Jejich kroky duněly po dlažbě náměstí za úsvitu, zvuk železných podkov koní a sekyry narážející do dubových dveří se táhl celým historickým jádrem. Kostel vyrabovali — vzali, co bylo z drahých kovů, co šlo unést, co se třpytilo. Avšak zvon, o němž se šeptalo, že jej věnovala sama jedna z urozených paní Veitmilů při velké přestavbě na počátku šestnáctého století a do jehož kovu prý vložila zlatý prsten na přání Panny Marie zjevené ve snu, ten zvon nenašli. Traduje se, že zvoník jej stihl zahalit v plátno a skrýt do úzkého prostoru mezi zdí presbytáře a starou sakristií — přesně tam, kde Matthias viděl onu noční záři před třemi dekádami.
Sasové prohledali věž, prošli kruchtu i jižní tribunu se znakem pánů z Lobkovic. Onen skrytý kout nenašli. Odešli s kořistí, ale bez zvonu. A když o sedm let později přišli Švédové a poté znovu ve čtyřiačtyřicátém roce, kostel sice utrpěl rány, avšak vždy přežil. Vždy ho znovu opravili — mezi léty 1641 a 1649 — a vždy znovu zazněly zvony nad střechami domů kolem náměstí 1. Máje.
Chomutovská pověst o kostele Nanebevzetí Panny Marie není příběhem zázraků okázalých a triumfálních. Je příběhem tiché vytrvalosti — kamene, který odolal ohni, zvonu, který přežil loupež, a víry, která přetrvala válku. Říká o tomto místě, že jeho síla neleží v nádhěře vitráží ani v majestátu gotických kleneb, nýbrž v neviditelném pouto mezi městem a jeho kostelem, které ani oheň, ani meč nepřetrhly.