Příběh: Klikovka
„Tady to končí, ty nenasytný vrake! Buď odejdeš s prázdnou kotlinou, nebo ti ty tlusté prsty v sýpce zlomím!“
Matěj se opřel do dřevěné hrací desky a z tváře mu stékal pot smíšaný s prachem z obilí. Před ním stál soused z vedlejšího dvora, muž s tváří jako vyvržený kámen, který se pokusil o lístek zrna víc, než kolik mu rytíř Alsterle přehrál v sázce. V sýpce bylo dusno, vzduch byl hustý vůní sušeného žita a prachem, který tančil v úzkých prouzcích světla pronikajících skrze štěrbiny v oknech.
Matěj se zasmál, až mu zapraskaly zuby. Nebyl to muž vysoký, ale v ramenou měl sílu dvoutýdenního mlýna. Sýpka byla v tu chvíli středem jeho světa. Ten chladný kámen stěn, který i v největší horko udržoval zrno v bezpečí, byl pro něj jediným jistým místem v celém Smíchově. Všechno ostatní se mohlo hroutit, války mohly pálit okolní vsi, ale zde, v tichu klenuby, vládlo zlato v podobě zrn.
„Podívej se na sebe, Matěji,“ plivl soused na čisté podlahy. „Sloužíš panu rytíři jako věrný pes, a on tě jednou vyhodí do bláta, jakmile mu přestaneš být užitečný. Proč si nestřeháš něco pro sebe? Proč v noci neukradáš pár měřic do tajného skladu?“
Matěj ztuhl. Pohled mu sklouznul k těžkému zámku dveří. V sýpce panovalo ticho, které přerušovalo jen vzdálené ržání koní z chlevů a dopad kopyt na zpevněnou cestu dvora. Věděl, že soused mluví pravdu o nestálosti pánů, ale v jeho hrudi tlouklo něco jiného. Byl to hrdý člověk, který věřil v řád.
„Kdo krade z sýpky, ten krade z úrody svých dětí,“ odvětil Matěj tichým, ale tvrdým hlasem. „Moje děti nebudou jíst zlodějství, budou jíst pot z vlastního čela.“
Soused jen pohrdavě odfrkl a s hlasitým rány dveřmi odešel. Matěj zůstal sám. Opřel se o chladnou zeď a zavřel oči. V sýpce bylo cítit ticho, které nebylo prázdné, ale plné očekávání. Věděl, že tento dům, tento Alsterlický dvůr, je mocný. Cítil pod nohama stabilitu kamenů, které měly přetrvat věky.
Jenže život na statku nebyl jen o hádkách o zrno. Když přišla zima roku 1643, mrazy byly tak prudké, že ptáci zamrzali v letu. Matěj viděl, jak jeho vlastní děti blednou a jak se jim třesou ruce z chladu v malé izbici. Rytíř Alsterle sice byl přísný, ale nebyl krutý. Přesto však zásoby v sýpce byly přísně střeženy.
Jedné noci, když mráz vymaloval okna bílou krajkou a vzduch v sýpce byl tak mrazivý, že každý nádech pálil v plicích, Matěj udělal něco, co nikdy předtím neudělal. Neukradl zrno pro sebe. Vzal v noci tajně několik pytlů obilí a v hlubokém sněhu je vlekl k domu souseda, který ho před časem urážel. Ten totiž v mrazu ležel v horečce, zatímco jeho žena plakala nad prázdným kotlem.
Když ho druhý den ráno našel u dveří, soused na něj hleděl s nevěrou. V rukou držel pytel zrna z rytířovy sýpky.
„Proč?“ vyhrkl soused a hlas se mu třásl.
„Abychom oba měli koho krmit, až přijde jaro,“ odpověvěl Matěj a bez dalšího slova se vrátil do svého hlídaného dvora.
Matěj nikdy neřekl, jak rytíři Alsterlemu doplatil ukradené zrno – zda z vlastní mzdy, nebo zda mu rytíř, který o všem věděl, prostě odpustil v rámci své šlechtické mýty. Ale od toho dne se v sýpce už nehádali.
Dnes už z velkého dvora nezbylo téměř nic. Zmizely stájně, zmizely zahrady a zmizely i lidi, kteří se v nich smáli a hádali. Zůstala jen ta jedna klenutá sýpka, tichý kámen, který přežil staletí. Kdo dnes přistoupí k jejím zdím, možná v tom tichu zaslyší šepot o lidech, kteří se v mrazu naučili být k sobě lidští.
V tom starém kameni stále spí tajemství o tom, kolik dobra se zrodilo z krádeže, která měla zachránit život.