Příběh: dům U Kočků
„Kde jsi to schoval, ty zrádče?!“ křik Vratislava rozrazil ticho tlustých zdí a rozvířil prach v úzkém prostoru mezi hrubými kameny. Jeho prsty, zneznařené mrazem a úzkostí, křečovitě svíraly hrdlo muže, který před ním klečel na vlhkém zemišti.
V tom hlubokém sklepe, kde vzduch chutnal po plísni a starém železe, nebylo vidět nic kromě slabého žáru jediné olejové lampy. Světlo se tlemilo a vrhalo na stěny obrovské, tančící stíny, které vypadaly jako přízraky z jiného světa. Vratislav, muž s tváří ožvaněnou léta služby u knížetů, netřásl jen hněvem, ale i strachem z toho, co by se stalo, kdyby se ztracená věc nedostala zpět do rukou svého majitele.
Klečící muž, mladý písař jménem Bydřich, jen mlčel. Jeho zornice byly rozšířené a pohled upřený do prázdna. Saly mu z úst drobné bubliny krve, ale v koutcích rtů se rýsoval podivný, téměř blažený úsměv. Nebylo v něm žádné uznání moci, jen tiché vítězství někoho, kdo už zná pravdu, kterou ostatní hledají.
Vratislav ho s prudkostí odtlačil od stěny. Zvuk nárazu těla o chladný kámen zněl v tichu sklepa jako výstřel. Písař dopadl do kaluže studené vody, která se zde hromadila z netěsností v základech domu. Voda byla ledová a černá, ale Bydřich se ani nepokusil vstát. Jen ukázal dlouhým, vyhublým prstem směrem k nejstarší části zdiva, kde kameny byly tak masivní a hrubě tesané, že vypadaly jako kousek hory přenesený doprostřed města.
„Tam není nic než kámen a hlína,“ zasyčel Vratislav a přistoupil k němu. „Říkej, kam jsi ten pergamen schoval, nebo ti vytrhnu jazyk hřebíkem!“
Bydřich se krátce zasmál, byl to suchý, chraplavý zvuk, který zněl jako drcení suchého listí. „Hledej v tichu, ne v křiku. On tam už je. Vstřebal ho kámen, nebo ho pohltila země. Už nepatří světu, kde se počítají mince a moci.“
Vratislav začal zběsile rýpat do spár mezi kameny. Jeho nehty se lámaly, prsty krvácely, ale on nepřestával. Vzduch kolem něj ztěžkl pachem starého kamene a vlhkosti, která pronikala až do kostí. Čím více hrabal, tím více měl pocit, že ze stěn vychází podivné, tiché brnění, jako by dům sám o sobě přemýšlel. Bylo to zvláštní teplo, které v rozvržení s ledovou vodou u nohou vytvářelo pocit horečky.
Najednou se stalo něco, co Vratislav nedokázal vysvětlit. V momentě, kdy jeho prsty narazily na hlubokou spáru v základové zdi, lampa zhasla. Naprostá tma pohltila prostor. Vratislav ztuhl. Vteřinu poté zaslechl vedle sebe tichý, klidný hlas Bydřicha, jenže hlas už nebyl chraplavý. Zněl čistě, hluboce a zněl z místa, kde předtím nebyl nikdo.
„Už je pozdě. Ten, kdo hledá pravdu v kameni, se stává jeho součástí,“ šeptal hlas přímo do jeho ucha.
Když Vratislav po dlouhých minutách tmavych zmatků konečně zapálil nový knot, byl v místnosti sám. Bydřich byl pryč. Žádné dveře nevrzaly, žádný krok nezazněl. Písař prostě zmizel z uzavřeného sklepa, ze kterého nevedla žádná cesta ven, kromě jedné strážené brány.
Vratislav se podíval na stěnu, kde předtím rýpal. V místě, kde byla nejhlubší spára, se nyní zdivo zdálo být dokonale hladké, jako by tam nikdy nebyla žádná mezera. Jen jedna věc byla jiná. V kameni byl nyní vyryt malý, jemný symbol, který tam předtím nebyl. Byl to obraz oka, které nehlídalo, ale pozorovalo.
Vratislav utekl z domu, zanechal za sebou svůj hněv i strach. Do konce života už nikdy nevrátil do tohoto domu, ale v noci ho pronásledoval pocit, že v hloubi těch tlustých zdí někdo stále stojí a s úsměvem na rtech počítá sekundy.
Kdo dnes prochází ulicemi Starého Města a hledí na červené zdivo tohoto domu, možná neví, že hluboko pod nohama, v románském tichu, stále přetrvává tajemství, které se odmítá nechat najít.