Příběh: Nový Dvůr (Kejžlice)
„Ustup, Mikuláši, nebo ti ty tlusté prsty přirazím k tomu kameni tak, že už nikdy neukoušeš z kuse chleba!“ zakřičel Jan z Pelhřimova a prudce strhl ruku svého pomocníka z hrubého povrchu nově zvednutého kříže.
Vzduch kolem nich byl hustý a chladný, nasycený pachem vlhkého mechu a rozkládajícího se listoví z Orlovských lesů, které se s temnou hrozbou opíraly o okraj osady Nový Dvůr. Jan stál v blátě, dýchal těžce a v dlaních svíral malé, barevné sklo, které právě vložil do výklenku kříže. Byl to obrázek svatého, který měl chránit cesty a ty, kteří jimi procházejí. Jenže vteřinu poté, co sklo zapadlo do kamene, se stalo něco, co oba muže přimělo ztuhnout.
Z hlubin lesa se ozval zvuk, který připomínal tisíce ptáků kňapajících najednou, ale nebyl to zpěv. Byl to rytmický, kovový zvuk, jako když stovky malých zvonečků narážejí do sebe v šíleném tanci. Jan se rozhlédl. Les byl nehybný, stromy stály jako strážní, ale z mlhy, která se plazila po zemi, začala vystupovat postava.
Nebyl to rytíř ani mnich. Byl to muž v šatech barvy suché trávy, s tváří tak vyhublou, že mu kosti líců připomínaly ostré hrany skal. V rukou nesl dlouhý žďálo s uzly, které vypadaly jako oči. Postava se nepřiblížila, zůstala stát přesně tam, kde končil lidský prostor dvoru a začínal divoký hvozd.
„Kdo jsi, cizinci? Co tu hledáš v těchto pustinách?“ vyjel Jan a položil ruku na jileč, který měl u pasu.
Muž v trávových šatech neodpověděl slovy. Pouze zvedl ruku a ukázal prstem směrem k kapličce, která stála o kousek dál. Pak začal pomalu kroužit kolem sebe. S každým jeho otáčkou se zvuk zvonečků v lese zesiloval, až Janovi začalo hučet v uších. Mikuláš se začal třást a přikryl si obličej dlaněmi, zatímco Jan cítil, jak mu ztuhla kůže na zátylku.
„Tady bude místo pro ty, kteří hledají cestu, i když ji neznají,“ pronesl cizinec hlasem, který zněl jako praskání suchých větví pod nohama. „Tady se spojí země s nebem a děti budou učit dospělé, jak přežít v lese, aniž by ztratily svou duši.“
Jan vykřikl a vrhly se vpřed, aby neznámého chytil, ale v okamžiku, kdy ho měl dopadnout, muž prostě zmizel. Nebyl slyšet žádný krok, žádný šustot listí. Zůstal jen prázdný prostor a ticho tak hluboké, až v něm Jan slyšel vlastní tlukot srdce.
Když se oba muži později vrátili k kamennému kříži, aby zkontrolovali, zda je obrázek svatého stále na místě, našli tam něco jiného. Sklo bylo sice tam, ale obraz se změnil. Svatý už nebyl sám; vedle něj se objevila malá postava s hůlkou v ruce, která ukazovala cestu do hlubin Orlovských lesů. Jan se pokusil obrázek vyškrábat, ale kámen byl tvrdý jako železo a barvy se do něj vžraté nenechaly vymazat.
Celý zbytek života Jan z Pelhřimova každou noc snil o tom muži v trávových šatech. Snil o tom, jak mu v dlaních přebíhá neviditelný proud energie a jak se Nový Dvůr stává středem něčeho, co v jeho době ještě nemělo jméno, ale co už v onom okamžiku bylo v prostor zapsáno.
Když Jan zestárl a lehl si na smrt, požádal Mikuláše, aby ho pohřbíli tak, aby mohl vidět na tu kapličku a na ten kříž. Tvrdil, že tam stále někdo stojí a čeká na svůj čas, až se slova cizince naplní.
Kdo dnes přistoupí k onomu kamennému kříži a přiloží ucho k chladnému povrchu, možná ještě uslyší ten vzdálený, rytmický zvuk tisíců malých zvonečků volajících z hloubi lesa.