Příběh: Zahrádecko
„Tady to je, v onom hlubokém žlabu, kde voda šeptá jako tisíce mrtvých hrdel!“ zakřičel Mikuláš a prudce zastavil svého koně na okraji srázu. Vzduch v údolí Pekla byl hustý, chladný a voněl po vlhkém pískovci a hnilobném listí, které se svalovalo do temných prasklin skal. Mikuláš se zadíval dolů, kde se mezi stěnami kaňonu rýsoval obrys starého hrádku, zbytků, které už dávno zapomněly na své jméno.
Vedle něj seděl v sedle Jan, muž s tváří ožeganou sluncem a očima, které viděly příliš mnoho bitev. Jan nic neřekl. Jen pevněji sevřel táhlé řezné meče a sledoval postavu, která stála dole v údolí. Byla to žena. Neměla na sobě šaty šlechtičny ani hadry žebračky, ale bílé plátno, které v šeru pískovcových skal svítilo jako měsíc v bezhvězdnou noc. Stála naprosto nehybně u potoka a v rukou držela něco, co vypadalo jako velký, vytesaný kámen s neznámými rýhami.
„Slezme k ní,“ vyhrkl Mikuláš. Jan zavrtěl hlavou, ale Mikuláš už byl v pohybu. Sesk Theorems koně a začal klesat po strmém svahu, kde mu pod botami praskaly větve a sypal se drobný štěrk. Každý krok v tom údolí působil, jako by ho země stahovala k sobě, jako by samotné skály chtěly znali zastavit.
Když se Mikuláš dostal k ní, žena se ani neotočila. Její hlas zněl čistě a chladně, jako praskání ledu na hladině Novozámeckého rybníka v mrazivém lednu. „Přišel jsi pro to, co nepatří lidem, synu z Holan,“ řekla, ačkoliv Mikuláš jí nikdy své jméno ani původ neřekl.
Mikuláš ztuhl. Všiml si, že žena nemá stín. Přestože slunce pronikalo skrze koruny stromů a vrhalo ostré stíny na šedý pískovec, pod jejími bosými nohami byla jen čistá, hladká zem. V tu chvíli žena zvedla ten vyřezaný kámen a prudce ho mrštila do hluboké vody potoka. Zvuk dopadu nebyl obyčejným plesknutím vody. Ozvala se hluboká, kovová rána, která otřásla samotnými základy okolních skal a rozletěla se v údolí jako echo z jiného světa.
„Co jsi udělala?“ vyhrkl Mikuláš a udělal krok vpřed.
Žena se konečně otočila. Její oči nebyly modré ani hnědé, ale měly barvu hluboké vody v nejtemnějších rybnících Zahrádecka, kde není vidět dno. Usmála se, byl to úsměv, který člověka mrazil v zádech víc než severní vítr. „Vrátila jsem klíč do zámku. Nyní je brána zavřená, ale vy, kteří jste ji slyšeli, už nikdy nenajdete cestu zpět k klidu.“
Vteřinu poté, než stihl Mikuláš vydechnout, žena prostě zmizela. Nebyl to pohyb, nebyl to útěk do křoví. Prostě přestala být. Zůstal jen tichý šum vody a těžký, vlhký vzduch, který najednou začal chutnat po železe a starém prachu.
Jan, který zůstal nahoře na hraně, zakřičel varovně, aby okamžitě lezl nahoru. Mikuláš poslouchal, ale jeho oči zůstaly upřené na místo v potoce, kam kámen dopadl. Voda tam neklidně bublala, ačkoliv proud byl v ostatních místech rovný a pomalý.
Když se Mikuláš vrátil do Holan, nebyl už tímto veselým mužem. Do konce svých dnů se vracel k onomu údolí, bloudil mezi zříceninami Jiljova a hledal v pískovcových skalách stopu té ženy. Vyprávěl ostatním o stínu, který chyběl, a o zvuku, který rozbil ticho hory. Lidé se mu smáli, až dokud začali pozorovat, že v noci, když je v krajině ticho, se z údolí Pekla ozývá tichý, rytmický zvuk, jako by někdo hluboko pod zemí chtěl otevřít dveře, které už dávno neexistují.
Kdo dnes klesá do hloubek onoho kaňonu, může stále cítit ten zvláštní chlad a slyšet v šumu potoka ozvěny slov, která nemají v našem světě své místo. Kámen leží v hloubce, kterou žádný člověk nedosáhne, a čeká na toho, kdo bude mít odvahu znovu narušit ticho pískovců.