Příběh: U zlatého jelena
„Tady to je, v této zdi, v tomto přesném místě!“ zakřičel Matěj Bubna a s prudkostí, kterálemžala ticho chodby, udeřil pěstí do studeného kamene. Jeho prsty, špinavé od inkoustu a prachu starých spisů, třely o hrubý povrch zdi, která oddělovala jeho domov od sousedního paláce.
Vzduch v domě U Zlatého jelena byl hustý, nasycený vůní včelího vosku z tlejících svíček a těžkým pachem vlhkého sklepa, který stoupal z hloubí základů. Matěj stál v barokním luxusu, obklopen zlatem a řezbami, ale jeho zrak byl upřen na prázdný prostor, kde kdysi existovala úzká ulička. Ta ulička už dávno zmizela, pohlcená novými zďmi, přebudovaná do podoby jedné mocné stavby, ale Matěj věřil, že v kameni zůstalo něco, co neumí mlčet.
„Hledejte ten zvuk, proboha, hledejte ho!“ přikázal služebníkovi, který se třesoucím se tělem opíral o stěnu.
Služebník, mladý muž jménem Jan, ztuhl. V domě panoval hrobový klid, jen kde a kudy zapraskalo dřevo v krbu. Jan přiložil ucho k chladnému povrchu zdi. Nejdříve neslyšel nic než vlastní bušení srdce. Pak se ale ozvalo něco jiného. Nebyl to hluk ulice Celetné, nebyl to šepot lidí v pokojích nad nimi. Byl to rytmický, kovový zvuk, jako když někdo pomalu tahá těžký řetěz přes hladký kámen.
Zvuk nepocházel z vedlejšího domu, ani z chodby. Zněl, jako by přicházel z prostoru, který už neexistoval. Z místa, kde kdysi byla ulička, nyní byla jen plná zeď.
Matěj Bubna vytrhl z kapsy starý pergamen. Podle něj měla v tomto místě být brána, která nevede ven, ale dovnitř. Tvrdil, že dům U Zlatého jelena není jen stavbou z kamene a malty, ale že je vázán na něco staršího, na něco, co tu zůstalo už od dob, kdy se dům prodával za kopce grošů v dávných staletích.
„Slyšíte to? On tam je. Pořád tam kráčí,“ šeptal Matěj a jeho oči se rozšířily v horečnatém očekávání.
Jan se prudce odtrhl od zdi. „Pane, to je nesmysl! Tady je jen kámen. Nic víc. Žádná ulička už není, jenom tma a zapomenuté suterény.“
Matěj ho však neslyšel. Vzal těžký železný klíč, který nikoho v domě neznám, a začal jím rytmicky poklepat na zeď. Zvuk byl hluchý, až do té chvíle, než dopadl na jedno konkrétní místo. Tam se ozvalo duté echo. Jako by za vrstvou kamene byla propast hluboká desítky loktů.
V tu chvíli se v domě rozlehlo prudké zakvílení, které připomínalo zvíře, ale i lidský pláč. Zvuk přišel shora, z místa, kde se klenuly barokní stropy, ale zároveň z hloubky země. Vzduch kolem nich ztěžkl a náhle se v chodbě rozlil mrazivý chlad, který v letním dni v Praze neměl žádné vysvětlení.
Matěj se vrhl k zdi a začal do ní rýpat nehty, jako by chtěl prorazit kámen pouhou silou své vůle. „Musíme se dostat dovnitř! Musíme vědět, kam ta cesta vede!“
Jan v hrůze ustoupil. Viděl, jak se z prasklin v omítce začíná líně přelévat černá, hustá tekutina, která nevoněla jako voda ani olej, ale jako starý, zapomenutý hrob. Tekutina se netekla dolů, ale stoupala vzhoru, jako by ji někdo z druhé strany zdi přitahoval.
Když se Matěj zastavil, zdivočelý a s krvavými prsty, zvuk řetězů náhle utichl. Nahradilo ho tiché, jasné zaklapnutí zámku. Jako by někdo z neviditelné strany uličky zavřel masivní vrata.
Matěj zůstal stát v naprostém tichu, zíraný do zdi, která byla opět neprostupná a němá. Všechny jeho mapy, všechny staré zápisy o cenách domu a jeho přestavbách byly v tu chvíli k ničemu. Zůstal jen on a pocit, že je právě teď, v tuhle vteřinu, někdo z té strany zdi zrovna na něj hleděl.
Kdo nebo co v té neexistující uličce stálestál a čekal, až někdo z vnitřku domu zaklepá na správné místo, zůstalo tajemstvím zakopaným hluboko v základech Starého Města. Kdo dnes přiloží ucho k chladným zďmi domu U Zlatého jelena, možná ještě uslyší ten vzdálený, kovový zvuk, který hledá cestu ven.