Příběh: Pamětní kámen (Padochov)
„Dej mi to, mamo, prosím, jen ty peníze!“ Janův hlas zněl jako skřípání starého železa o kámen, zatímco ruka v hrubém plátně svírala zápěstí ženy. Marie Šuré se nepohnula, jen pevněji přitiskla kožený vánoček k hrudi. Kolem nich v březnovém větru šustily nahé větve lesa za Padochovem, které vypadaly jako prsty kostry sahající se k obloze. Vzduch voněl vlhkou hlínou a prvními, ještě chladnými ponicovými květy, které se dychtivě probudily z zimního spánku.
Marie se podívala do očí svého syna a neviděla v nich Janovo dětství, ale prázdnotu, kterou žádná mateřská láska nedokázala zaplnit. Peníze, které měla v pouzdře, měly být zbožím pro její trafiku v Ivančicích, základem jejího skromného obživy. Jan však v tu chvíli neviděl matku, viděl jen prostředek k úniku z bídy a beznaděje, která ho v posledních měsících pohlcovala.
Když první úder dopadl, zvuk byl tupý, téměř pohltený tichem okolního polesí. Marie nekřikla. Jen se pomalu sesunula do mokré trávy, přičemž její pohled zůstal upřený na vrcholky smrků, které se tichým rytmem houpaly nad její hlavou. Jan stál nad ní, v ruce svíral peníze, ale jeho prsty se třásly tak silně, že mu několik mincí vypadlo do bláta. V tu chvíli se stalo něco, co v záznamech z policejního výslechu ani v pozdějších zprávách z Lidových novin nenachází.
Jan ztuhl. Z hloubi lesa, z místa, kde se cesta k Václavce ztrácela v hustém stínu, se ozval zvuk. Nebyl to hlas, nebyla to zvířata. Byl to rytmický, kovový zvuk, jako když někdo pomalu tahá těžký řetěz po kamení. Jan se otočil, ale za ním nebyl nikdo. Jen prázdná stezka a mrazivý průvan, který mu vrazil do tváře pach starého, rozkládajícího se dřeva.
Když ho krátce poté zadrželi, Jan nebyl jen zlomený vinou z vraždy. Byl vyděšen. V cele na brněnském ústavu odmítal mluvit o penězích nebo o motivu. Místo toho neustále šeptal o někom, kdo na něj u toho kamene čekal. Tvrdil, že v momentě, kdy Marie vydechla poslední dech, prostor kolem nich ztichl a on pocítil na rameni ledový dotek cizí ruky, ačkoli byl v lese úplně sám.
Hynek Brázda, který později zhotovil ten kamenný hranol s jednoramenným křížem, slyšel o tomto incidentu od místních. Říká se, že když Brázda stélu do země zapíjal, našel v místě vraždy malý předmět, který tam neměl být – starou, zrezivělou minci z doby, která už dávno vyprchala z paměti lidí, a která neodpovídala žádné platné měně roku 1919.
Obyvatelé Padochova dnes říkají Šurynce krátce a s úctou, ale starší lidé doporučují k kameni nechodit v časy, kdy se mlha plazí z údolí nahoru k Václavce. Tvrdí, že kdo tam zastaví a v tichu naslouchá, neslyší jen šumění stromů. Slyší tichý, rytmický zvuk tahání řetězu po kamenech, jako by něco, co zde bylo dávno před Janem a Marií, stále hlídalo svou oběť.
Jan sice dostal svůj trest a odšel do zapomnění, ale tajemství toho, co ho v onom březnovém dni skutečně přilnulo k šílenství, zůstalo zakopané v hlíně. Kdo dnes položí ruku na chladný povrch Brázdova kamene, možná pocítí ten samý mrazivý dotek, který v roce 1919 doprovázel poslední vteřiny života paní Šuré.
Kdo ví, zda byl syn jediným viníkem, nebo zda ho k tomuto činu pohnala síla, která v tom lese dřímá už tisíce let a občas vyžaduje svou krevní oběť.