Pověst: Kostel Narození Panny Marie (Hoštice)
Staří obyvatelé Hoštic vyprávějí, že kostel Narození Panny Marie v jejich obci nese v sobě tajemství, jež si každý přicházející poutník dříve či později všimne. Stačí postavit se na práh, rozkročit se a chvíli naslouchat tichu – a záhy vás napadne, co zneklidňovalo již generace před vámi. Loď kostela nemíří k východu, jak bývá u Božích příbytků zvykem. Jako by někdo v dávném věku otočil celou stavbu jinam, jako by se chrám záměrně odvracel od ranního slunce a hleděl tam, kam mu přikázal jiný hlas než hlas církevního řádu.
Traduje se, že vina, či spíše příčina, leží v osobě stavitele. V roce 1593 dal kostel vybudovat jeden z předků rodu Schuttersteinů, tehdy ještě mocných pánů hošticého panství. Byl to muž přísný, zbožný po svém, ale nesmiřitelně hrdý. Říkalo se o něm, že se neohýbá před nikým – ani před zemským sněmem, ani před biskupem. Když přijeli od arcibiskupství zedníci a architekti, aby vyměřili osu kostela tak, jak káže prastarý křesťanský zvyk – presbytář na východ, ke Kristovu hrobu – starý Schutterstein prý pokrčil rameny a ukázal jiným směrem.
Podle místní pověsti to bylo dáno snem. Té noci před zahájením stavby se mu zjevila sama Panna Maria, bledá a tichá jako mlha nad rybníky, a ukázala mu rukou k jihozápadu, kde se za temným lesem skrývala cesta do rodného kraje jeho zesnulé ženy. Schutterstein prý vstal za svítání, vyšel bosý do rosou smáčené louky a nařídil přeměřit celou parcelu znovu. Kněz, který stavbu světil, se ho ptal, jak to chce vysvětlit prelátu. Šlechtic odpověděl jen: „Bůh mi ukázal cestu. Ostatní je věc lidí."
Zda to byl sen, nebo jen vůle muže, jenž nepřipustil, aby mu cizí rukama kreslili plány na jeho půdě, to nikdo s jistotou neví. Ale kostel stojí dodnes otočen tak, jak ho tehdy přikázal postavit. A staří Hoštičtí říkají, že v tom tkví část jeho síly – že chrám nečeká na slunce přicházející z východu, ale hlídá vesnici ze všech stran zároveň, jako slepice přikrývající křídly vejce.
Hřbitov kolem kostela pak přijímal po generace nejen prostý lid, ale i ty, jejichž jméno bývalo psáno na cechovních listinách a šlechtických privilegiích. Pod kamenem odpočívají Schuttersteinové i Haidenburgové, poslední z majitelů starého zámku. Traduje se, že v noci kolem svátku Panny Marie – právě tehdy, kdy si chrám připomíná jméno své patronky – lze zaslechnout kroky po starém hřbitovním chodníku. Žádné světlo, žádná postava, jen pravidelné, klidné kroky člověka, který se přišel podívat, zda stavba stojí tak, jak si přál.
A pak je tu ještě jeden hrob, ten nejnovější a přece nejznámější. U jihozápadní hřbitovní zdi leží Michal Tučný, legenda české country hudby, člověk, jehož písně znala celá země. Místní povídají, že si Hoštice nevybral náhodou – že ho sem přitáhla právě ta nesouměrnost, ta vzdorovitá odlišnost chrámu, který nežije podle cizích pravidel. Dva tvrdohlavci oddělení staletími, šlechtic a zpěvák, a mezi nimi kostel, jenž se tváří, jako by mu bylo jedno, co si o tom ostatní myslí.
Pověst o hošticském kostele říká, že každé místo má svůj charakter a ten se nedá zakrýt ani přestavbami, ani opravami zdí. Chrám, jenž se jednou otočil jinak, zůstane jiný navždy – a přitahuje k sobě duše, jež také šly vlastní cestou. To je Hoštice: tichá obec s kostelem, který ví víc, než prozradí.