Příběh: Transgas
„Zastavte ty stroje, říkám vám, že tam někdo je!“ zakřičel pan Karel a prudce udeřil dlaní do kovového zábradlí z plynovodních trubek. Zvuk rázu se rozlehlo chladným prostorem proskleného parteru jako výstřel. Jeho kolegové z údržby na něj hleděli s nevěrou, zatímco kolem nich hučel betonový kolos, který v té době v Praze vypadal jako dopadlá vesmírná lodi z budoucnosti.
Karel stál v tunelu spojujícím administrativní věže s hlavním řídicím centrem. Vzduch zde chutnal kovově a cítit z něj byl mírný plyn, což bylo v těchto budovách běžné, ale v tu chvíli mu v nosem vířil i zvlášní pach starého papíru a levného tabáku. Ukazoval prstem směrem kžulové stěně dispečinku, kde se tisíce tmavých kostek snusely do jediné, nehybné plochy. Tam, v úzké průhybce mezi stěnou a technickým sloupem, stál muž.
Nebyl to žádný z jejich kolegů. Měl na sobě šedý vlněný oblek, který mu byl mírně zvětšený, a v ruce svíral kožený kufr s poškozenou rukojetí. Co bylo nejděsivější, muž se nehýbal. Díval se přímo do zdi, jako by v těch žulových kvádrech četl mapu nebo tajný dopis.
„Hele, kamaráde, co tady děláte? Tady je zakázaný vstup,“ vykřikl Karel a udělal krok vpřed.
Muž se pomalu otočil. Jeho tvář byla vyhublá, oči hluboko v jamkách, ale pohled měl neobyčejně jasný. Nepřišel o slovo. Jen pomalu otevřel svůj kufr. Karel očekával dokumenty, možná nějaký přístroj, ale uvnitř byly jen stovky malých, pečlivě sbalených lístků z modrého papíru, převázaných červenými nitkami.
„Je to v pořádku, je to v rytmu,“ zašeptal cizinec hlasem, který zněl jako šustění suchého listí.
Karel pocítil, jak mu po zádech přeběhl mrazivý chlad, přestože v budovách bylo díky sálům s počítači stále teplo. V tu chvíli se z hloubi dispečinku ozval hluboký, nízký hřmot. Byly to vibrace z železničních tunelů pod Vinohradskou, které se přenášely konstrukcí, ale tentokrát přišly v takovém taktu, že se začaly chvívat skleněné tabule nad jejich hlavami.
Muž v šedém obleku se usmál. Vzal jeden z modrých lístků, přiložil ho k žulové stěně a jemně ho přitiskl k povrchu. Lístek se k kameni přichytil, jako by v něm byla zabudovaná lepidlo, přestože Karel viděl, že je papír suchý. Cizinec pak s neuvěřitelnou rychlostí vykročil směrem k výjistu do obchodního parteru, přejedl své kolegy a zmizel v davu lidí, kteří právě přicházeli do práce.
Karel okamžitě přiběhl k žulové stěně. Chtěl lístek strhnout, ale když se ho dotkl, prsty mu sklouzly po hladkém povrchu. Lístek tam nebyl nalepený. Byl uvnitř. Modrý papír byl zapuštěn hluboko do žuly, jako by tam byl od okamžiku, kdy se kámen tvořil v zemi, a ne před minutou.
Karel strávil následující měsíce tím, že se snažil zjistit, kdo byl onen muž. Prohledával seznamy zaměstnanců ministerstva, kontroloval registry návštěv a ptal se každého, kdo někdy v těchto chodbách kráčel. Nikdo ho neznal. Žádný švah, žádný tajný agent, žádný bláznícové z okolí. Jenže lístek v zdi zůstal.
Kdykoli Karel kolem té stěny procházel, zdál se mu, že slyší tichý šepot, který doprovází rytmus dopravy z ulice. Byl to zvuk, který neodpovádal žádné známé technice, spíše tlukotu obrovského, betonového srdce.
Když se o letech později mluvilo o demolici tohoto brutalistického komplexu, Karel byl jediný, kdo prosil, aby stěna dispečinku zůstala stát. Tvrdil, že tam je něco, co nepatří našemu času, něco, co bylo do betonu a kamene vtisknuto v momentu, kdy se prostor a čas na krátkou chvíli prohnly.
Dnes už budovy nejsou. Beton byl rozbit, ocel odvezena na šrot a žulové kostky zmizely v prachu historie. Ale ti, kteří v Praze 2 chodí stejnou cestou, kterou kdysi vedla Římská, občas pocítí náhlý poryv chladu a v uších uslyší rytmické tlukotí, jako by pod chodníkem stále tlouklo srdce domu, který už dávno neexistuje.