Příběh: Černopolní 41
„Zhasněte ty svíce, jinak nás uvidí z ulice!“ zasyčel Viktorin z brněnského předměstí a prudce zatlačil na těžké dubové dveře, aby je přítiskl k zárubni. V rukou svíral starý kožený kufr, ze kterého unikal slabý, pronikavý pach formaldhydu a sušených bylin. Vedle něj stál mladý pomocník, který se třásl tak silně, až mu v dlaních klapotaly skleněné zkumavce.
Vila na čísle 41 v ulici Černopolní v té chvíli působila jako tichý strážce tajemství. Černé detaily fasády se v šeru prolínaly s temnotou noci, a románské oblouky lodžie připomínaly hrdla otevřených hrobů. Viktorin nečekal na odpověď. Rychlým krokem překonali práh a vnikli do prostoru, kde se chlad mramoru mísil s těžkou vůní starého papíru a prachu.
V climbové věži v průčelí domu, kde se vzduch zdál být hustší než jinde, měl Viktorin své tajné útočiště. Nebyla to jen ordinace, byl to chrám věcí, které by neměly existovat. Zatímco zvenčí dům vypadal jako vrchol dobového luxusu, uvnitř, v nejvyšším bodě věže, stál stůl zaplněný mapami hvězd a přístroji, které žádný lékář v Brně nepoužíval.
„Podívejte se na to, chlapče,“ zašeptal Viktorin a otevřel kufr. Uvnitř ležel předmět, který připomínal hodinový mechanismus, ale místo číslic měl vyryté symboly, jež se zdály v poloměru jediné svíce mírně hýbat. „Tohle není stroj na měření času. Je to stroj na jeho zastavení.“
Pomocník chtěl něco namítnout, ale Viktorin už mechanismus položil na střed stolu. Právě v tu chvíli se ozvalo tiché, kovové cvaknutí. Zvuk byl tak ostrý, že v tichu domu zněl jako výstřel. V ten okamžik se stalo něco, co popíralo veškerou logiku. Světlo svíce ztuhlo. Plamen přestal plovat, přestal tětlit; změnil se v nehybný kousek žlutého skla, který vyzařoval světlo, ale neoteploval vzduch.
Viktorin se rozesmál, byl to krátký, suchý smích. „Vidíte? Zastavili jsme to. Celý svět za těmito zdmi teď spí.“
Muži vystoupili na arkádovou lodžii. Dívali se dolů na ulici, kde v polovině kroku zůstal zamrzlý průchodce s klobukem v ruce. Listy na stromech v zahradě se nepohybovaly, přestože v sekundě předtím foukal silný vítr. Všechno v okolí vily utichlo do absolutní, hlušé prázdnoty. Jen oni dva a černá věž nad nimi zůstali v pohybu.
„Jak dlouho to potrvá?“ zeptal se pomocník tichým, ustrašeným hlasem.
Viktorin neodpověděl. Díval se na mechanismus, který začal vydávat podivné, vysoké pískání. Najednou se Viktorinova tvář zkroutila. Ne a kvůli strachu, ale kvůli zmatku. Podíval se na své ruce a uviděl, jak z nich začínají mizet barvy. Jeho kůže šédla, stávala se průsvitnou, až začala připomínat mlhu.
„To není možné,“ vydechl Viktorin, ale jeho hlas zněl teď jako ozvěna z hluboké studny. „Stroj nezastavil čas venku. On nás vyškrtal z času uvnitř.“
Pomocník chtěl zakřičet, ale zjistil, že nemůže vydechnout. Vzduch kolem nich ztuhl v neviditelný krystal. V tu chvíli se mechanismus na stole s hlasitým prasknutím rozpadl na tisíce drobných součástek. Světlo svíce znovu zaplalalo a čas s prudkou silou dopadl zpět na všechno kolem nich.
Když se o několik minut později do domu vrazili sousedi, vyvarovaní podivného hluku, našli v horní komnatě věže pouze otevřený kufr a rozbité kovové součástky. Viktorin i jeho pomocník byli pryč. Nebylo žádné dveře, kudy by mohli odejít, okna byla zavřená a zlodějský vlez v podsklepu byl zamčený zevnitř.
Zůstal jen jeden detail, který nikoho nedával smysl. Na mramorové podlaze lodžie, přesně tam, kde stál Viktorin, zůstala vypálená černá skvrna ve tvaru lidské stopy, která nikdy nevyvnitřnil žádný čisticí prostředek.
Kdo dnes projde kolem té černé věže v ulici Černopolní, možná pocítí, jak mu na okamžik ztuhne dech v hrdle, jako by ho někdo neviditelný na vteřinu vytrhl z proudu času.