Pověst: Kostel Navštívení Panny Marie (Vimperk I)

Podle místní tradice, jíž se v okolí Vimperka dodnes šeptá, není kostel Navštívení Panny Marie pouhým dílem lidských rukou, ale místem, kde se jednou odvděčilo samo nebe za věrnost a odvahu prostého srdce.

Vyprávění se vrací do roku 1365, do doby, kdy byl Vimperk ještě opevněným podhradím, ovívaným větry ze šumavských hřebenů a chráněným hradem na protějším návrší. Tehdy žil v podhradí zámožný občan jménem Petr z Janovic, muž poctivý, tichý a přísný sám k sobě. Vlastnil na tehdejší dobu nemalý majetek, ale proslul hlavně tím, že se o chudé postaral víc než kterkoli jiný v celém podhradí. Sousedé říkali, že Petr nikdy nespočítá, co vydal, a nikdy nezapomene, co mu bylo svěřeno.

Jednoho podzimu, když se od lesů valily husté mlhy a na náměstí před kostelem bylo od bláta skoro neprůchodně, přišla zpráva o pohybu ozbrojeného houfce v okolí. Byl to věk neklidný, věk loupení a násilí na cestách. Vimperský farář, stařičký kněz s propadlýma očima, vyhlásil, že kostel sám stojí na pokraji zkázy — střecha zatéká, zdivo se drolivě odděluje a starobylá stavba z druhé poloviny třináctého věku pomalu vzdává svůj zápas s časem.

Traduje se, že Petr z Janovic té noci nevzal do ruky ani číši, ani knihu. Šel k oltáři, poklekl na studené kamenné dlaždice a složil slib. Zaváže-li se Panna Maria, že ochrání Vimperk před hrozícím nebezpečím, dá Petr ze svého majetku vše potřebné k opravě i rozšíření jejího chrámu, aby stál pevně jako skála ještě po staletí.

Staří obyvatelé vyprávějí, že houfec té noci obešel město dokola, jako by neviděl brány ani světla, a ráno byl pryč — někam do lesů, beze stop a bez vysvětlení. Petr z Janovic slib nezapomněl. Dal přestavět presbytář, rozšířil loď, nechal vytesat nový jižní portál. Kapli svaté Anny, přistavěnou v severní části lodi s hvězdovou klenbou, pokryli malíři nástěnnými obrazy tak živými, že prý i ve tmě dýchaly. Říká se, že Petr z Janovic přihlížel pracím každý den, a když mu přátelé radili, aby si odpočinul, odvětil jen: „Dluh se platí do posledního kamene."

Zda Panna Maria skutečně zasáhla v tu mlhavou noc, nebo zda šlo o pouhou shodu okolností, nelze po staletích rozlišit. Ale Vimperáci si to vysvětlení oblíbili a drží je živé. Vždyť jinak — jak by prostý rodák z Janovic sehnal tolik prostředků, tolik řemeslníků, tolik trpělivosti, aby proměnil chátrajíci jednolodní stavbu v honosné dvoulodí s klenbou síťovou a zdobenou sakristií?

Ještě dnes, když se večer snáší na náměstí a zvonice hází dlouhý stín přes domy okolo, zastaví se tu a tam někdo starší, pohlédne na gotická žebra oken a potichu dodá, že kostel hlídají oči, které nejsou vidět. Takové místo má svou váhu — ne ze zdiva samotného, ale z toho, co si v něm lidé složili: strach, naději i vděk.

Kostel Navštívení Panny Marie ve Vimperku tak není jen nejstarší stavbou města. Je svědectvím starého přesvědčení, že věrnost a oběť nezůstávají bez odpovědi, a připomínkou, že některé zdi stojí pevněji proto, co nesou v sobě, než pro pevnost maltoviny a kamene.