Příběh: Klášter kapucínů v Zákupech

Bratříček Křišťan zvedl těžký klíč a otočil jím v zámku, dveře refektáře se skřípěním otevřely a pustil dovnitř slabý proud zimního slunečního světla, které se snažilo proniknout skrz malé okénko s barevnými skly, vyobrazujícími scény ze života svatého Františka. V místnosti panovalo ticho, přerušované pouze slabým šuměním větru, který se proháněl po chodbách kláštera, a bratříček Křišťan cítil, jak mu po zádech běží mráz, když uviděl před sebou stůl, na kterém ležel otevřený rukopis, jeho stránky lehce zažloutlé a vonící starou kůží.

"Co to má znamenat?" zeptal se bratříček Křišťan, jeho hlas byl téměř šepot, když se obrátil na bratříčka Víta, který stál opodál a pozoroval ho s vážným výrazem. "Proč je tohle písmo otevřené, když víme, že je zakázáno?" Bratříček Vít neodpověděl, pouze jeho oči se pohybovaly směrem ke dveřím, jako by očekával, že někdo vejde.

Bratříček Křišťan se vrátil k rukopisu a jeho oči se začaly pohybovat po stránkách, kde byla popsána tajemství stvoření a síla modlitby. Cítil, jak ho to táhne, jako by ho chtěl vtáhnout do světa, který byl za hranicemi jejich skromného kláštera. Ale zároveň cítil strach, strach z toho, co by se mohlo stát, kdyby někdo objevil, že se zabývá zakázanými věděmi.

Vtom se dveře otevřely a do místnosti vstoupil otec Eusebius, jeho tvář byla vážná a oči mu svítily vnitřním světlem. "Bratříčkové," řekl, "musíme mluvit. Je tu něco, co musíte vědět." Bratříček Křišťan cítil, jak se mu srdce rozbušilo, a rukopis na stole se zdál najednou méně zajímavý.

Otec Eusebius se zastavil u stolu a jeho oči se pohybovaly směrem k rukopisu. "Tohle," řekl, "je něco, co bylo zapovězeno. Musíme to spálit, než to způsobí škodu." Bratříček Křišťan cítil vlnu vzpoury, ale otec Eusebius jeho pohled zastavil. "Není načase na otázky, bratříčku. Musíme jednat."

Bratříček Křišťan se ohlédl po bratříčku Vítovi, který stál stále mlčky, a pak se vrátil k otci Eusebiovi. "Ano, otče," řekl, jeho hlas byl skoro šepot. Otec Eusebius přikývl a vzal rukopis ze stolu. "Půjdeme k ohni," řekl. "Tohle musí být zničeno."

Když opouštěli refektář, bratříček Křišťan cítil, jak ho něco táhne zpět, jako by rukopis volal po něm. Ale otec Eusebius už šel dál, a bratříček Křišťan musel běžet, aby ho dohnal. V chodbě bylo ticho, pouze slabý šumění větru a skřípění dveří, které se zavíraly za nimi.

Venku na dvoře hořel oheň, a otec Eusebius hodil rukopis do plamenů. Bratříček Křišťan cítil, jak mu srdce rozbušilo, a plameny seemed tančit a šelestit, jako by šeptaly tajemství, která už nikdo neslyšel. A když rukopis shořel, bratříček Křišťan cítil, jak se něco ve vzduchu změnilo, jako by se otevřela brána do jiného světa.

Otec Eusebius se obrátil k němu a jeho oči byly vážné. "Tohle je konec," řekl. "Tohle musí být konec." Ale bratříček Křišťan cítil, že to není konec, že to je pouze začátek něčeho nového, něčeho, co bude mít vliv na celý jejich klášter. A když se díval na otce Eusebia, cítil, že mezi nimi je něco, co se nikdy nevyřeší, něco, co zůstane tajemstvím.