Příběh: Dům čp. 211
„Kde jsi to schoval, ty starý lišáku, kde jsi to schoval!“ řval Matěj a jeho hlas se odrážel od stěn úzké uličky Plaňava. V rukou svíral těžký železný klíč, který mu v dlani studil i přes tlustou vlněnou rukavici. Před ním stál muž, jehož tvář připomínala vytesaný kmen jedle, ze kterého byl právě srubán tento dům. Jmenoval se Ondřej a byl to muž málomluvný, s očima šedými jako mlha, jež se každé ráno plazila od podnoží štramberského vrchu až k samotným prahům jeho síně.
Ondřej jen mlčky ukázal prstem směrem k roubeným stěnám svého nového domova. Vzduch voněl čerstvě posekaným dřevem a vlhkým kamenem z podezdivky, která domů držela v rovnováze na prudkém svahu. Byl rok osmnáct set třináct a svět kolem nich hořel v plamenech napoleonských válek, ale zde, v tomto koutě Moravy, se zdálo, že čas ztuhl v mrazu.
Matěj vtrhl dovnitř. Boty mu hlasitě klapaly o prkno podlahy. V domě bylo ticho, které řezalo do uší, přerušované jen občasným prasknutím dřeva, které si sedalo. Prohledával každou jizbu, každý kout, ažmež došel k západní pavlači. Vyřezávané zábradlí pod jeho prsty působilo hladce, skoro až tekutě, jako by ho netesal člověk, ale voda. Právě tam, v místě, kde se roubený přístavek spojoval s hlavní stavbou, si všiml něčeho zvláštního.
Pod jednou z trámů, v hluboké spáře mezi hrubě tesanými kuláči, svítilo něco kovového. Matěj se vrhl na kolena, neznámý prach mu zapálil v krku a v nose. Prsty se snažil dostat k předmětu, ale vteřinu předtím, než ho mohl uchopit, se v domě ozval zvuk. Nebyl to krok ani hlas. Byl to tón, nízký, vibrující hňukání, které vycházelo přímo ze základů domu, z té hluboké kamenné podezdivky zapuštěné do hory.
Ondřej stál v síni a pozoroval ho s výrazem, který Matěj nedokázal rozluštit. „Někdy stavíme domy pro lidi, Matěji, a někdy stavíme domy pro to, co v zemi spí,“ řekl klidně.
Matěj ignoroval varování a s prudkým škubnutím vytáhl z trhliny malou, těžkou schránku obalenou v hrubém plátně. V momentě, kdy se kov dotkl denního světla, zmlklo všechno. Zmizelo štěkání psů z náměstí, utichl vítr v jedlích a i Ondřejův oddech přestal být slyšet. V domě nastalo absolutní, nepřirozené ticho. Matěj pomalu otevřel víko. Uvnitř nebyl zlatý prach ani dopisy, ale jediný předmět: starý, vybledlý lístek papíru s vyrytým symbolem, který v té době nikdo neznal, a malý kousek černého skla, který pohlcoval světlo kolem sebe.
Jakmile se Matěj podíval do toho skla, pocítil prudký chlad, jako by ho někdo polil ledovou vodou z potoka. Viděl v něm obrazy, které nedávaly smysl – budovy z masa a skla, vozy bez koní a lidi s kovovými krabičkami v rukou. Byl to záblesk budoucnosti, který do tohoto roubeného domu nepatřil.
„Vhoď to zpět,“ zasyčel Ondřej a poprvé v životě v jeho hlase zazněla skutečná hrůza.
Matěj chtěl odpovědět, ale slova mu zamrzla v hrdle. Když znovu pohlédl na Ondřeje, ten už nestál v síni. Místo něj tam stál jen prázdný prostor, ačkoli dveře byly stále zavřené. Schránka v Matějově dlani náhle ztěžkala, jako by vážila stovky kilogramů, a s ohlušujícím hřmotem se zřítila na podlahu. Vteřinu poté se dům otřásl, trámvým v krovu lusklo a do místnosti vnikl prudký proud mrazivého vzduchu, který páchl po starém hrobě a zapomenutých věcích.
Matěj v panice schránku vrátil do spáře a přisypal nad ni prach. Vteřinu poté byl Ondřej znovu tam, stál v síni, jako by se právě zhmotnil z ničeho. Díval se na Matěje s hlubokým smutkem v očích, ale neřekl ani slovo. Jen pomalu zavřel dveře a zamkl je zevnitř.
Matěj z domu odešel, ale zbytek života už nikdy nespal v klidu. Vždycky věřil, že v těch hrubě tesaných stěnách domu číslo dvě stě jeden zůstalo něco uvězněno. Něco, co nepatří do našeho času, ale co dům drží pohromadě a hlídá, aby nikdo znovu neotevřel víko té černé sklenice.
Kdo dnes prochází kolem těch vyřezávaných zábran pavlače, může cítit zvláštní chlad, který nepochází z počasí, ale z hloubi dřeva, které stále chrání tajemství vrytá do základů.