Příběh: trafostanice v Nedvězí
„Tady to končí, Vondro, víc z toho nešťahám!“ vykřikl Jakub a s vervou vrazil železný klíč do zámku malé věže. Kov o kov zazvonil, zvuk se rozlehla prázdnou ulicí Nedvězí a odrazil se od stěn nově vybudované stavby. Jakubovi třešely prsty z mrazu, ale v očích měl horečkovitý záblesk. Byl to rok tisíc devětset dvacet pět a v obci panovalo vzrušení, jaké nikdo nepamatoval. Světlo, které dříve znaly jen bohaté domy v Praze, mělo konečně dopadnout i na jejich hlavy.
Vondra, starší muž s tváří vrytou jako kůra starého dubu, stál kousek za ním a znevýřubně si pouťoval dým z dýmky. „Ty to přece víš, Jakube. Tenhle proud není jenom o žárovkách. Je to síla, kterou lidi z města přivezli, aby nás ovládali. Viděl jsi ty dráty? Pletou se kolem nás jako pavučiny.“
Jakub ho ignoroval. Otevřel dveře a vstoupil do útrob trafostanice. Vzduch uvnitř byl těžký, cítit v něm byl ozón a horký olej, pach, který tehdy nikdo v Nedvězí neznal a který působil až příliš moderně, až nebezpečně. Uprostřed místnosti stál transformátor, černý kovový kolos, který tichounce vrčel. Ten zvuk nebyl jen mechanický; byl to hluboký, rytmický tón, který člověku vibroval v hrudníku.
„Podívej se na to, Vondro! Jsme první v celém okrese. První, kdo bude mít tohle v domě,“ hřímal Jakub a natahl ruku k ovládacímu prvku.
V ten moment se stalo něco, co v žádném z dobových zápisů elektrárenského svazu nenaleznete. Jakmile Jakubovy prsty dotkly chladného kovu, vrčení transformátoru náhle utichlo. Naprosté, hlušivé ticho zaplnilo místnost. Vondra, který stál ve dveřích, ztuhl. Z wnętrku přístroje se začal šířit jemný, modravý svit, který nepocházel z žádné žárovky. Světlo se nešířilo rovnoměrně, ale pulzovalo v rytmu lidského srdce.
Jakub se nehnul. Stál tam s rukou na přístroji, ale jeho tvář už nebyla plná vítězství. Poutal ho k přístroji neviditelný řetěz. Vondra udělal krok vpřed a uviděl, že Jakubovy oči jsou široce otevřené, ale zorničky mu zmizely. V nich se zrcadlil obraz, který tam být nemohl – viděl v nich mapu Prahy, ale ne takovou, jakou znali. Viděl budovy, které ještě nestály, vozy bez koní a lidi s malými skleněnými tabulkami v rukou.
„Jakube! Pusť to!“ zařval Vondra a vyrazil vpřed.
Když ho svaly vytrhly z letargie a odtlačily od transformátoru, modravý svit okamžitě zhasl. Vrčení se vrátilo s takovou silou, až oběma zalehlo do uší. Jakub dopadl na kolena a prudce začal dýchat. V místnosti znovu vonělo jen olejem a prachem.
„Co jsi viděl?“ vydechl Vondra, zatímco se mu třásly ruce.
Jakub mlčel. Díval se na své dlaně, jako by na nich stále cítil dotek něčeho, co nepatřilo do jejich století. Celou cestu domů nepromluvil ani slovo. Druhý den se v obci mluvilo jen o tom, jaká je Nedvězí moderní a jaký je to pokrok, že jsou první v kraji. Všichni oslavovali příchod nové doby, jen Jakub se od té chvíle přestal dívat do oken svých sousedů.
Kdykoli kolem té malé věže procházel, zrychlil krok. Lidé si mysleli, že se bojí elektrického výboje, ale pravda byla jiná. Jakub věděl, že v tom kovovém těle v srdci obce není jen zařízení pro rozvod proudu. Věděl, že v určitých okamžících, kdy se hvězdy sejdou v pravém úhlu, se ta věž stává bránou do času, který ještě nenastal, a že někdo, nebo něco, z té strany se snaží s námi mluvit.
Dnes už transformátor vrčí jinak, je obklopen tichem moderní doby a zapomenutím. Jen kdo si přiloží ucho k jeho stěnám v tichém večerním šeru, může zaslechnout ten samý rytmus, který kdysi zastavil čas v očích jednoho muže.