Pověst: Kostel Neposkvrněného početí Panny Marie (Teplá)

Podle místní pověsti tomu bylo za časů, kdy kraj pod Krušnými horami dřel v tiché chudobě a lidé znali jedinou medicínu — trpělivost a modlitbu. Byl rok 1710 a zima toho roku přišla brzy, ostrá a nemilosrdná jako čepel. Stará Margaretha, žena sedláka z Teplé, trpěla již léta bolestmi kloubů tak prudkými, že v předjaří sotva vstávala z postele. Říkalo se, že její ruce vypadají jako kořeny starého dubu — zkroucené, zatuhlé, nepoddajné.

Jednoho rána v časném jaru, kdy sníh teprve povoloval a ze strání kapala první voda, se Margaretha vydala — sama neví proč, jako by ji někdo vedl za ruku — k místu na úpatí mírného svahu, kde se mezi kameny bublala malá tůňka. Voda se tam lesknula do ruda, jako by se v ní odrážel západ slunce, ačkoli bylo teprve ráno. Vzduch kolem voněl kovem a zemí a čímsi jiným, čemu Margaretha neuměla dát jméno — snad vzpomínkou na kadidlo v kostele.

Sklonil se starou bolestí zkroucená, nabírala vodu do dlaní. Voda pálila chladem, ale pronikala do prstů jinak než obyčejný pramen — jako by se zarývala přímo do kosti. Modlila se přitom bezděky, slova Ave Maria jí splývala rty skoro sama od sebe. A traduje se, že když přišla domů, ruce svírala volněji než za mnohá léta.

Zpráva se šířila rychle, jak se zprávy v malých vsích šíří — od stavení ke stavení, od studny ke studni. Lidé začali přicházet k pramenu ve dne i v noci, brávali sebou nemocné na vozech, na zádech, na nosítkách z větví. Starý drvoštěp Ignác přísahal, že mu voda vyléčila hnisající ránu na lýtku po týdnu obkladů. Matka z Michalovic tvrdila, že její syn, který nemluvil od svých čtyř let, začal po třech návštěvách pramene opakovat první slabiky. Ověřit se to nedalo, ale kdo by byl v těch časech tak bezbožný, aby pochyboval?

Brzy dal místní farář u pramene vztyčit dřevěný kříž a poblíž něj postavit malou kapli, zasvěcenou Navštívení Panny Marie — vždyť co jiného než navštívení shůry to bylo, že právě tady, v tomto zapomenutém koutu, prýští z hloubi země taková milost? Kaple byla skromná, prkenná, vonící čerstvě otesaným dřevem a jehličím, ale přicházeli k ní poutníci z celého kraje. Záhy vyrostlo kolem pramene i několik lázeňských stavení — dřevěné kádě, jednoduchá lehátka, cesty vysypané pískem. Teplá se proměnila.

Staří obyvatelé vyprávějí, že pramen nikdy nevyschl ani v největším suchu, ani nezamrzl v nejkrutější zimě. Jako by si podržel vlastní teplo, vlastní vůli proudit. Snad proto, jak šeptem říkávaly babičky svým vnukům, že jej chrání něco víc než jen geologické vrstvy pod zemí. Snad proto, že první žena, která se u něj poklonila, to udělala s modlitbou na rtech a vírou v srdci čistou jako to kovové světlo na hladině.

Když pak v roce 1768 shnil trám dřevěné kaple a bylo třeba ji strhnout, lidé se prý báli, že s kaplí zmizí i moc pramene. Ale voda tekla dál, klidně a bez přestání, zatímco na jejím místě rostly zdi kamenné kaple nové — pevnější, trvalejší, jako potvrzení, že to, co jednou bylo požehnáno, se jen mění, ale nepomíjí.

Pověst o tepelském prameni říká něco prostého a hlubokého zároveň: že posvátná místa si lidé nevymýšlejí, nýbrž objevují — a že za tímto objevením stojí vždy někdo, kdo přišel s bolestí a odešel s důvěrou. Teplá se stala poutním místem ne proto, že ji kdosi vybudoval, ale proto, že ji jedna stará žena našla. A to v sobě nese celé místo dodnes — tichou vzpomínku na ten první úsvit, na studené ruce ponořené do rezavě zářící vody.