Příběh: Vila Růže

„Vykliďte ty pokoje, říkám vám, vymažte z nich každou stopu jejího přítomnosti!“ křičel pan Bedřich Valenta a jeho hlas se odrážel od světlých stěn haly, až to zvonilo v uších služebnictva. V rukou svíral těžký mosazný klíč, kterým rytmicky tloukl do dlaně. Stál uprostřed prostor, kde se moderní linie secesního stylu prolínaly s přísností nového věku, a zíral na prázdný prostor lodžie.

Vzduch v domě voněl po drahém tabáku a čerstvě rozkvetlých růžích z rozlehlé zahrady, která obklopovala stavbu jako zelený hrad. Bedřich však nevnímal krásu léta roku tisíc devětset třináct. Jeho oči, zarudlé od nedostatku spánku, hledaly něco, co tam být nemělo.

Jeho žena, křehká Anežka, zmizela předtím, než stihli oslavit první měsíc v tomto novém sídle na zbraslavském nábřeží. Neodešla dveřmi, neodešla oknem. Prostě přestala být. Bedřich ji viděl naposledy právě zde, jak kráčela směrem k terase v hedvábných šatech, které šuměly při každém kroku. Pak se na okamžik otočila k němu, usmála se tajemným úsměvem, který mu dopr Today mrazil v zádech, a vstoupila do stínu lodžie. Když po ní Bedřich vykřikl a udělal tři kroky za ní, našel jen prázdnotu a ticho, které přerušovalo pouze vzdálené proudění Vltavy.

„Pan Pane, našli jsme to v zahradě,“ ozval se tichý hlas mladého zahradníka, který stál v prahu s hlavou skloněnou.

Bedřich vyrazil ven, téměř srazil služebnou v chodbě a vyběhl do slunečního žáru. Zahradník ukazoval na okraj oplocení, kde se v hustém květí růží něco zalesklo. Byla to Anežčina zlatá sponka do vlasů. Ležela v nehybném prachu, přestože Anežka z domu venku za celou dobu svého pobytu nevyšla.

Bedřich se dopál do hlíny a zdíral nehty o kořeny rostlin. Sponka byla studená, jako by ležela v ledu, přestože slunce pálilo do kůže. V tu chvíli se z vily ozval zvuk. Nebyl to zvuk dveří ani kroků. Byl to jasný, čistý tón klavíru, který zněl z obývacího pokoje. Bedřich ztuhl. V domě nebyl nikdo, kdo by hrál, a on sám klavír nenáviděl.

Vrátil se dovnitř v bliknutí oka. V hale se vznášel prach v prouzích světla, které pronikalo skleněnými prvky fasády. Když vyběhl do místnosti s nástrojem, klavír mlčel. Klavíry však nehrají samy od sebe a přesto Bedřich na bílých klávesách spatřil hlubokou stopu, jako by na ně právě teď položila ruku někdo, kdo není z tohoto světa.

Záhadou nebylo jen to, kam Anežka zmizela, ale to, co začalo dít v domě poté. Bedřich Valenta se v vile Růže zavřel. Přestal chodit do společnosti, přestal mluvit s lidmi. Sousedé z Zbraslavi vyprávěli, že z vily se v noci ozývá smích a šumění šatů, přestože v oknech svítila jen jedna svíce. Bedřich trávil hodiny na terase a mluvil do prázdného vzduchu, jako by vedl hluboký rozhovor s někým, kdo stál těsně vedle něj, ale zůstával neviditelný.

Jednoho dne, kdy léta přecházela v podzim, Bedřich zmizel takovým způsobem, jakým zmizela jeho žena. Zůstal po něm jen dopis položený na stole v předsíni. Nebyl v něm žádný sbohem, jen jedna věta: „Nakonec jsem našel dveře, které nevidí oko, ale zná je srdce.“

Domov zůstal stát v celé své secesní kráse, s lůžkem růží, které v některých letech kvetly tak intenzivně, až přehlušily vůni řeky. Lidé v okolí si začali šeptat, že vila není jen domem, ale bránou. Že v určitých úhlech světla, když slunce zapadá přes Vltavské nábřeží, lze na lodžii spatřit dvě postavy v dobovém oděvu, jak se drží za ruce a pozorují zahradu.

Kdo kdysi vstoupí do těchto prostor, může pocítit ten zvláštní chlad v zádech a slyšet vzdálený tón klavíru, který nekončí, ale čeká na toho, kdo se odváží hledat cestu za hranici viditelného.