Pověst: Kostel Panny Marie Matky ustavičné pomoci

Traduje se, že v době, kdy theatinští mniši poprvé vstoupili na malostranský svah pod Hradčany, bylo místo, kde dnes stojí jejich kostel, stíněno mohutnou černou branou Strahovskou. Stará to stavba, temná a zarostlá mechem, o níž lidé na Malé Straně šeptávali, že není z tohoto světa celá. Prý každou noc, když hodiny na Loretě odbily půlnoc, procházela branou postava v černém plášti – muž, který v rukou svíral velký svitek pergamenu a tiše mumlal čísla do noci. Nikdo se k němu nikdy nepřiblížil. Jedni tvrdili, že jde o ducha dávno zemřelého stavitele, jiní že o samotného ďábla, který si brány a průchody nárokuje jako svá panství.

Když theatini oznámili záměr bránu zbourat, aby na jejím místě mohli zahájit stavbu kostela, rozneslo se po čtvrti nevídané vzrušení. Řemeslníci se obávali přiložit ruku k dílu jako první. Starý zedník z Thunovské ulice později vyprávěl svým synům, že v noci před zbořením přišel k bráně a zahlédl onoho muže s pergamenem naposledy. Postava se zastavila, přejela pohledem po kamenném ostění a pak se – beze slova, bez jediného zvuku – rozplynula v mlze stoupající od Vltavy. Ráno bylo zbourání provedeno bez nehody a bez jediného zraněného. Staří malostranští sousedé to nepovažovali za náhodu.

Podle místní pověsti totiž ona přízračná postava nebyla nikdo jiný než duch slavného matematika a architekta Guarina Guariniho, muže, jenž pro theatiny vytvořil plán tak dokonalý a tak smělý, že jej Praha jeho doby nedokázala přijmout. Guariniho návrh kostela, s půdorysy prolínajících se oválů a s fasádou, jež se vlnila jako hladina rozrušené vody, byl zamítnut jako nepochopitelný, jako cosi, co by nesluší ani kameníkům, ani věřícím. Říká se, že Guarini svůj odmítnutý sen nesebral a neodnesl zpět do Turína. Nechal jej v Praze. A Praha jej přijala jinak – vtiskla jej do zdí a do proporcí budov, které teprve přijdou, do tvarů, jež si o generaci později přisvojí Kiliján Ignác Dientzenhofer a celé pražské baroko.

Traduje se, že když po josefinských reformách koncem osmnáctého věku hrozila kostelu demolice a úředníci již chystali příkazy k bourání, začalo se v kostele dít cosi podivného. Náhodní kolemjdoucí slyšeli za zavřenými dveřmi tiché zpěvy, ač uvnitř nikdo být neměl. Jeden z úředníků, poslaný zkontrolovat stav budovy, přísahal, že zahlédl skrze zamřížované okno světlo svíce pohybující se od sloupu ke sloupu, jako by někdo procházel lodí a měřil ji kroky. Demolice byla nakonec odložena, pak zapomenuta a kostel přežil. Lidé na Malé Straně říkali jednoduše: někdo jej hlídá.

Staří obyvatelé vyprávějí, že i dnes, za chladných podzimních večerů, kdy mlha stoupá od řeky a Nerudova ulice se vyprázdní, lze občas ucítit před kostelem vůni starého pergamenu a čerstvě kaleného kamene – vůni stavitele, který svůj výtvor nikdy neuviděl dokončený, a přesto se od něj neodloučil.

Tato pověst vypovídá o kostelu u Kajetánů jako o místě, které přesahuje čas svého vzniku – místě, kde se setkává zamýšlené s uskutečněným, odvaha s trpělivostí a lidská touha po kráse s neodolatelnou silou přežití. Je to kostel, jenž byl dvakrát zachráněn: jednou od demolice a jednou od zapomnění – a obojí, jak tradice praví, z vůle vyšší než té úřednické.