Příběh: hotel Pinia
„Tady to není, pane Vondráček, v těch plánech není jediný metr čtvereční, který by odpovídal tomu, co vidíte v té zdi,“ vyštěkl stavbní mistr a prudce hodil svitek papíru na betonový prach.
Vondráček, muž s tváří vrytou jako kůra starého smrku a očima, které viděly příliš mnoho šedi pražských úřadů, neodpovídal. Stál v suterénu nově vznikajícího kolosu v Labské, kde se vzduch chvěl chladem a páchl vlhkým cementem a čerstvou barvou. Právě v tu chvíli, kdy se v budově dokončovaly poslední detaily pro rok 1981, se Vondráček dotkl rukou hrubého povrchu zdi v nejhlubším koutě komplexu.
Pod prsty ucítil mírné chvění. Nebyl to otřes strojem, ale rytmické, téměř lidské tlukotí.
„Kdo tohle zdival?“ zeptal se tichým, chraplavým hlasem.
Mistr jen pokrčil rameny a začal balit své nářadí. Vondráček však zůstal. Vzal z kapsy baterku, jejíž paprsek prořízl tmu a odrazil se od studené šedé plochy. V místě, kde se dvě zdi setkávaly v ostrém úhlu, spatřil něco, co tam být nemělo. Mezi spárami betonu vyvázala tenká, průsvitná nit, která vypadala jako pavučina, ale svítila slabým, modravým světlem.
Když se jí pokusil dotknout, z hloubi zdi se ozval zvuk. Nebyl to hluk, ale jasný, čistý tón, jako by někdo v dálce udeřil do křišťálové číše. Vondráček ztuhl. V tu chvíli kolem něj prošel muž v šedém plášti, který se nenápadně snažil splynout s betonovými sloupy. Měl na sobě staromódní klobouk a v rukou svíral kožený kufr, z kterého unikal slabý pach borovicového jehličí a starého papíru.
„Nepatříte sem,“ řekl muž v plášti, aniž by se na něj podíval. Jeho hlas zněl, jako by přicházel z hloubky několika metrů pod zemí.
Vondráček se prudce otočil. „Kdo jste? Co tady děláte v tuhle hodinu?“
Muž v plášti se zastavil a pomalu otočil hlavu. Vondráček uviděl oči, které nebyly lidské. Byly příliš velké, příliš hluboké a odrážely krajinu, která v Krkonoších neexistovala – hory z tekutého stříbra a oblohu v barvě zralých ššekvíc. Než stačil Vondráček vykřiknout nebo udělat krok vpřed, muž prostě vykročil vpřed a zmizel. Ne prošel dveřmi, ne zahnul za roh. Prostě se rozplynul v betonu zdi, jako by ta stěna byla jen mlhou.
Vondráček v šoku vrazil dlaní do místa, kde předtím stál cizinec. Beton byl horký. Téměř žhavý. V ten moment se z hloubi budovy ozval hromový zvuk dopadu těžkého nábytku a Vondráčkovi do nosu udeřil intenzivní pach ozónu, jako po velké bouřce v horách.
Následující dny Vondráček trávil v archivních plánech architekta Schmidta. Hledal jakýkoli zázmín o tajných chodbách, zapomenutých prostorách nebo chybách v konstrukci. Nic. Budova byla matematicky přesná, moderní a sterilní. Přesto se mu v noci zdálo, že slyší ten křišťálový tón. Sníl o tom, že podtupovody a sály hotelu, které měly sloužit tisícům dělníků a turistů, jsou jen maskou pro něco mnohem staršího, co v téhle zemi spalo tisíce let a teď, díky novému betonu, se probudilo.
Když hotel v roce 1981 oficiálně otevřeli, Vondráček tam už nepřišel. Odježděl z města bez jediného slova, zanechal své věci a svou práci. Jediné, co po sobě nechal, byl malý lístek v jednom z administrativních šuplíků s nápisem: „Nezkoušejte slyšet, co zdi šeptají, pokud nechcete odejít s nimi.“
Dnes, když lidé procházejí chodbami tohoto obřího komplexu, občas pocítí náhlý poryv chladu, i když je léto. Někteří tvrdí, že v nejhlubších koutích suterénu, tam, kde končí moderní povrchy a začíná syrový beton, lze stále zaslechnout jemný, křišťálový zvuk.
Ten muž v šedém plášti tam stále stojí, zamknutý v prostoru mezi dvěma světy, a čeká na toho, kdo bude mít dost odvahy položit ruku na horkou zeď a zeptat se, kam cesta vede.