Pověst: Kostel Panny Marie Na louži
Traduje se, že dávno před tím, než Staré Město pražské dostalo pevné zdi a řád, stávala na místě pozdějšího kostela jen bídná osada zvaná Na Louži. Byl to kraj nevalné pověsti – nízko položený, mokřinatý, každé jaro ohrožovaný rozlitou Vltavou, která si sem ráda přicházela pro svůj dluh. Obyvatelé osady žili v neustálém strachu z vody. Věděli, že řeka bere bez ptaní, a naučili se ji číst jako zlomyslnou sousedku: když se na jaře obloha zbarvila do zelena a vítr zaváněl rybinou, balili, co mohli unést, a utíkali na výšiny.
Podle místní pověsti přišla jedné takové jitřní hodiny, kdy hladina vody sahala lidem po kolena a seno plavalo volně mezi příbytky, stará švadlena jménem Dorotka ke svému oknu. Celou noc seděla bez spánku, modlila se a čekala, kdy voda začne klesat. Vtom se nad záplavou, přesně tam, kde bylo kdysi vyschlé prostranství, mihlo světlo – ne zlaté, jako od kahanu, ale bílé a klidné, podobné mlze nad ranní loukou. A v tom světle stála žena, bosá, s rozpuštěnými vlasy, ani trochu smočená, ačkoli voda kolem ní sahala výše než po pas. Chvilku tam stála, dívala se na osadu a pak se rozplynula do bledého úsvitu jako dech na zimní sklo.
Dorotka neřekla nic hned. Teprve až voda opadla a sousedé se vrátili do svých domů, vyprávěla tiše, co spatřila. Nikdo jí nevěřil, ale nikdo se jí ani neposmíval – záplavy jsou věc vážná a smích se nehodí tam, kde voda naposled vzala tele a dvě slepice. Rok nato přišla povodeň znovu, ale tentokrát se říká, že voda se zastavila přesně na hraně onoho prostranství, jako by ji kdosi neviditelnou rukou zadržel. To bylo dost. Vesničané se shodli, že místo je zvláštní a že si žádá úctu.
Záhy nato – léta přesného data se různí, někdo říká, že bylo ještě před korunovací prvního Přemyslovce králem, jiný tvrdí, že až po něm – byl na onom místě postaven malý románský kostelík. Zasvětili jej Panně Marii a latinský svět mu říkal Maria in Lacu, Marie v louži, Marie nad vodou. Místní mu prostě říkali kostel Na Louži a jméno neslo v sobě celou tu paměť záplav, bláta, nočního světla a úlevného oddechu, když řeka přestala hrozit.
Staří obyvatelé vyprávějí, že malíři a štítaři, kteří se u kostela usadili a od roku 1348 tu měli svůj cech, věděli o pověsti a ctili ji. U oltáře svatého Lukáše, patrona malířů, prý visíval obraz, jehož nikdo z nich nenamaloval – nebo aspoň nikdo se k němu neznal. Zobrazoval ženu stojící nad vodou v bílém světle, přesně tak, jak to vyprávěla stará Dorotka. Říkalo se, že ten, kdo na něj v noci bez svíčky pohlédl, uviděl v tmavém plátně pohyb, jako by hladina na obraze skutečně kolísala.
Roku 1419, v srpnový den hustý od prachu a křiku, přišli husité. Oltářní obrazy rozlétly se v třísky, mramorová tumba arcibiskupa Albíka se rozpadla pod ranami, a s ní zmizel i onen zvláštní obraz. Nikdo nevěděl, zda byl spálen, odnesen, nebo zda se prostě ztratil, jak se ztrácejí věci, které nechtějí být vlastněny.
Kostel stál ještě tři staletí, ale říká se, že od onoho dne v něm bylo jinak – tišeji, studeněji, jako v místnosti, z níž někdo odnesl krb. Když pak josefínský dekret přikázal roku 1791 zbořit ho do základů, nikdo příliš neplakal. Jako by místo samo dávno vědělo, že voda jednou přijde i jinak než z řeky.
Tato pověst mluví o místě, které si pamatuje víc, než dovolují mapy. Říká, že Praha vznikla z bláta a modlitby zároveň a že některá místa si svou posvátnost nesou pod kamenem i po tom, co kámen zmizí. Kde dnes stojí palác a dlažba, tam pod ní leží louže, která neuschla.