Příběh: U Sv. Rocha 3
„Zatněte ty dveře, jinak nám to unikne!“ zakřičel Matěj a prudce přítlačil těžké křídlo k zárubni, až se v domě ozval hluboký, dunivý třesk. Vzduch v chodbě byl hustý, nasycený pachem starého vápna a vlhkého kamene, který stoupal z hloubky země jako chladný výdech z hrobky. Matěj stál v portálu domu na Severním Předměstí, prsty mu křečovitě svíraly železný kov, a oči měl upřené na podlahu, kde se právě teď dělo něco, co popíralo veškerý rozum.
Podtěžký kamenný povrch v předsíni se začal chvívat. Nebyl to otřes země, ale rytmické, pomalé pulzování, jako by pod nohama domu tlouklo obrovské, zapomenuté srdce. Matějovi dopadla na čelo studená kapka potu. Vedle něj stál pan Vojtěch, starší muž s tváří jako vytesaná z žuly, který jen mlčky sledoval, jak se z prasklin v podlaze začíná šířit slabé, modravé světlo.
Vojtěch pomalu poklekl a přiložil ucho k chladnému povrchu. Matěj zatajil dech. V domě bylo ticho, jen někde v dálce zakřičel pták a v oknech s dřevěnými rámy tančilo šedivé světlo plzeňského odpoledne. Pak se to ozvalo. Nebyl to hluk, ale zvuk, který se vlnil přímo v kostech – hluboký, sálavý zpěv, který nepocházel z hrdla člověka, ale z hloubky základů, kde kdysi stál kostel svatého Rocha.
„Slyšíte to, Matěji? To není vítr v komíně,“ zašeptal Vojtěch a jeho hlas se třásl.
Matěj se nepřevázal a přiložil ruku k podlaze. V momentě, kdy se jeho dlaně dotkla kamene, pocítil prudký mrazivý proud, který mu projel celým tělem až do špiček prstů. V hlavě se mu na vteřinu rozjely obrazy: vysoké klenby, které už dávno neexistovaly, vůně vyhaslého vonného tyčince a stopy bosých nohou na chladném mramoru. Cítil přítomnost někoho, kdo tam stál přímo vedle něj, přestože v místnosti nebyl nikdo jiný. Byl to pocit absolutního klidu smíšený s neznatelným smutkem, který ho přilil k zemi.
„Musíme to zakrýt,“ rozhodl Vojtěch náhle a prudce se postavil. „Teď. Hned. Nikdo nesmí vědět, že to znovu probudilo.“
Matěj nepochopil, o čem mluví, ale v očích staršího muže viděl skutečný strach. Společně začali tahat těžké dřevěné truhly a kusy starého nábytku přes to místo, kde světlo pulzovalo nejsilněji. S každým pohnutím nábytku se zvuk zpěvu měnil v tlumené kvílení, až nakonec úplně utichl. Kdyby Matěj v tu chvíli pohlédl do zrcadla v předsíni, viděl by, že mu z prstů, které se dotkly podlahy, stále vyprchává jemná, stříbřitá mlha.
Celý zbytek dne Matěj trávil v jakémthroughém omráčení. Chodil chodbami domu, pozoroval valené klenby v kuchyni a díval se na šambrány u oken, ale v hlavě měl jen ten rytmický tlukot. Snažil se si vzpomínout, co přesně slyšel, ale vzpomínka se mu vyhýbala jako mýdlo v mokré dlani. Zůstal mu jen ten mrazivý pocit v prstech a neustálý pocit, že pod ním, hluboko v základech, kde se dnešní dům setkává s prachem dávného chrámu, něco stále bdí.
Když večer odcházel, znovu přejel rukou po portálu s vyrytými drážkami. Cítil, jak dům dýchá. Vojtěch ho už nechtěl vidět, zavřel se ve své části domu a odmítal odpovídat na otázky. Matěj však věděl, že to, co se stalo v té jediné chvíli, nebylo náhoda. Něco v hloubce domu U Svatého Rocha vyžadovalo pozornost, něco, co se nenechá tak snadno pohřbít pod vrstvami nového kamene a klasicistních zdí.
Když dnes přejdete prahem tohoto domu, možná neuslyšíte zpěv a neuvidíte modravé světlo. Ale pokud se zastavíte v tichosti předsíně a zdržíte dech, možná ucítíte pod podrážkami ten samý rytmický tlukot, který kdysi přilil Matěje k zemi.
Kdo ví, co se skutečně skrývá v temnotách základů, které dům drží v rovnováze.