Příběh: Socha svatého Patrika
„Zatněte zuby a nenechte se zastavit, dokud neuvidíte horizonty Slezska!“ zakřičel Mikuláš Taaffe do prudkého větru, zatímco mu bláto z cest splývalo po drahém plášti a kopyta koní tloukly do rozmočených cest. V hrudi mu tloukl zprudka srdce, ne z únavy, ale z děsu, který ho hnal pryč z domova. Za ním zůstalo Irsko, země zelených kopců a krvavých stínů, kde být věřícím znamenalo riskovat život nebo všechno, co člověk vlastnil.
Když po letech dorazil do Fryštátu, vzduch zde voněl jinak. Nebyl to slaný poryv oceánu, ale těžký pach vlhkého pískovce, dýmu z krbů a hlíny, která připomínala tu z jeho dětství, jen byla chladnější. Mikuláš se díval na své nové panství a v očích měl prázdnotu. Měl moc, měl zemi a měl bezpečí, ale v noci, když zhasla poslední svíce, slyšel v tichu šepot lidí, které musel opustit.
Jednoho podzimního odpoledně roku 1749 stál Mikuláš uprostřed blátivého dvora u kostela Povýšení svatého kříže. V rukou svíral kousek hrubého pískovce, který mu právě přinesl řemeslník. Prsty přejížděly po chladném kameni, který byl stále vlhký a syrový. Mikuláš se nepodíval na stavbu kostela, ale hleděl do prázdna, kde měla stát postava.
„Měl by mít v ruce evangelium,“ řekl tiše, a hlas se mu trochu zachvěl. „A pravou ruku musí mít zvednutou. Ne jako vládce, který nařizuje, ale jako otec, který odpouští a žehná.“
Řemeslník jen přikývl a začal pracovat. Mikuláš ho však neopustil. Každý den zde stál a sledoval, jak z beztvarého bloku kamene vyvstává tvář světce Patrika. Sledoval, jak se formuje biskupský ornát a jak se do pískovce vpisuje síla víry, kterou mu v Irsku chtěli vytrhat z kořenů. Pro ostatní šlechtice v kraji to byl jen další projev zbožnosti, barokní ozdoba, která měla zdobit prostor u chrámu. Pro Mikuláše to však byla kotva.
Jednou večer, když slunce barvilo oblohu do sytě oranžové, Mikuláš přistoupil k téměř hotové soše. Dotkl se kamenného roucha. V tu chvíli si uvědomil, že už nikdy nenávštíví své rodné údolí. Že jeho děti budou mluvit jiným jazykem a že jejich kroky budou zaznívat v těchto slezských ulicích, nikoliv na irských vřesovištích. Cítil, jak mu do krku stoupá hořkost, kterou nelze zapít žádným vínem.
„Jsi jediný, kdo mě tady skutečně zná,“ zašeptal k pískovcové tváři. „Jsi kousek mého domova, který jsem si musel vybojovat v cizině.“
Když byla socha konečně dokončena a postavena na své místo, Mikuláš před ní poklekl. Okolní lidé viděli jen bohatého hraběte v modlitbě. Nikdo z nich netušil, že v ten moment Mikuláš neprosí o bohatství ani o zdraví, ale o to, aby jeho vyhnanství mělo smysl. Díval se na zvednutou ruku světce, která žehnala krajinu, kde se setkaly dvě vzdálené země.
Čas však plyněl a paměť lidí začala vybledat. Hrabě Mikuláš se stal jménem v archivech, pískovec začal pomalu chroupat vítr a déšť. Postava svatého Patrika zůstala stát, nezměněná v gestu, s knihou v ruce, jako tichý svědek tragédie člověka, který musel ztratit všechno, aby mohl znovu začít.
Dnes tam stojí onen pískvovec, obklopen moderním horem a shonem města. Kdo k němu přistoupí, uvidí jen biskupskou berlu a klidnou tvář. Ale pokud se člověk zastaví a přiloží ruku k chladnému kameni, možná ucítí ten samý chlad, který cítil vyhnaný šlechtic před staletími, když hledal útěchu v jediné lodi, kterou si mohl v tomto cizím světě postavit.
Kámen mlčí, ale v jeho zvednuté dlani stále zůstává neviditelný stisk ruky muže, který v cizině našel domov, ale v srdci si navždy nechal jizvu.