Příběh: Kantorova vila
„Zůstaňte v klidu, Alfredě, jen držte ruku pevně v tomto úhlu,“ šeptal Heinrich Kulka a prstem přejížděl po ostré hraně nově vyvrtaného betonu. Vzduch v prostoru, kde měla být lékařská ordinace, voněl po mokrém vápně, čerstvé omítce a drahém tabáku. Chirurg Alfred Kantor se však nedíval na stěnu. Jeho pohled byl upřený na prázdný roh místnosti, kde se v dopadajícím světle vznášel prach, jenž se netřásl, ale kroutil do podivných, geometrických tvarů.
Alfreda v ten moment nezajímala čistota linií ani moderní duch doby, který do tohoto domu v Jablonci vnesli. Jeho ruka, zvyklá na precizní řezy skalpelem, mírně chvěla. Kulka si toho všiml a zastavil se. V domě panovalo ticho, které přerušovalo jen vzdálené hučení města, ale uvnitř této bílé krychle se zdálo, že zvuk zastavuje.
„Slyšíte to?“ zeptal se Alfred tichým, chraplavým hlasem.
Heinrich naklonil hlavu. Neslyšel nic než vlastní dech. Podíval se na svého přítele, na uznávaného chirurga, a viděl v jeho očích něco, co tam nepatřilo. Nebyl to strach, spíše naprosté zmatení člověka, který právě přišel o víru v zákony hmoty.
Alfred vykročil dopředu, do středu místnosti, a z rukávu vyndal malý stříbrný hodinkový řetízek. Položil jej na hladkou podlahu. Řetízek se nedotkl země rovně. Jakmile ho pustil, kov začal pomalu, téměř neznatelně, stoupat vzhůru. Neletěl, ale plul v prostoru, jako by se v tomto konkrétním bodě domu přestal platit zákon gravitace. Alfred ho sledoval s fascinací, která hraničila s hrůzou.
„To není možné,“ vydechl Kulka a přistoupil blíž. Když se pokusil řetízek chytit, kovový předmět prudce vyletěl vzhoru a s kovovým cvaknutím se přilepil ke stropu. Zůstal tam, vpřítný k hladké bílé ploše, i když tam nebyl žádný magnet ani lepidlo.
Oba muži tam stali v naprostém omráčení. Bílý dům, symbol nového věku, čistoty a rozumu, právě vyprodukoval něco, co rozumu odporovalo. Alfred se podíval na své ruce, kterému před hodinou pomáhaly zachránit životy, a pak na svůj nový domov. Cítil, jak mu pod kůží pulzuje krev a v krku se mu hromadí suchýv hrdle.
V následujících týdnech se v domě děly další podivnosti. Alfredův manželka tvrdila, že v některých chodbách čas teče jinak. Vstoupila do místnosti v poledne a když vyšla, bylo tma a v kuchyni už chladla večeře, přestože jí připadalo, že uvnitř strávila jen pár vteřin. Alfred se přestal smát moderní architektuře. Začal v domě rozmísťovat drobné předměty – skleněné kuličky, mince, lístky papíru – aby mapoval místa, kde se prostor ohýbal.
Vytvořil neviditelnou mapu anomálií. Zjistil, že v centru domu existuje bod, kde se zvuk zvrací. Pokud v jedné místnosti zašeptal, slyšel svůj hlas o deset minut později v úplně jiném patře.
Když pak přišel čas, kdy musela rodina vilu opustit a odejít do ciziny, Alfred nebalil jen knihy a oblečení. V noci, krátce před odchodem, vklouzl do suterénu. Vzal s sebou malý zápisník, do kterého si zakreslil všechny body, kde se fyzika zlomila. Zápisník však neuvzal s sebou. Vložil ho do úhlu zdi, tam, kde se kdysi vznášel řetízek, a přikrýl jej vrstvou omítky, která už tehdy začínala praskat.
Vila byla později přestavěna, rozsekána na byty a její vnitřní srdce bylo zvráceno. Lidé, kteří v ní žili v pozdějších desetiletích, si občas stěžovali, že jim v chodbách zmizely klíče, nebo že slyší šeptání v místnostech, které jsou prázdné. Nikdo však nevěděl, že pod vrstvami nového tmelu a betonových příček stále spí mapa míst, kde se svět rozlomil.
Kdo dnes vstoupí do prostor vily, možná pocítí ten zvláštní chlad v zátylku, i když je léto. Je to jen echo starého tajemství, které Alfred Kantor zanechal v betonu, aby ho někdo jednou našel a pochopil, proč se v tomto domě nikdy úplně nezatuhly kroky z roku tisíc devět set třicet tři.