Příběh: Boží muka (Jezdkovice)
Krev na prstech zábla víc než studený vítr, který se opíral do polí nad Jezdkovicemi. Vavřinec sevřel dláto tak pevně, až mu zbělely klouby, a znovu se podíval na tvář svaté Hedviky v plechové nice. Nebyla to malba, kterou dokončil včera za soumraku. Tehdy měla světice oči sklopené k modelu chrámu, nyní však její zrak mířil přímo k cestě vedoucí na Nový Dvůr, a v koutcích úst jí hrál náznak něčeho, co připomínalo tichý, až posměšný úsměv. Vavřinec se pokřižoval, ale ruka se mu třásla natolik, že místo toho jen neohrabaně zavadil o hranu kamenného pilíře.
Cesta byla prázdná, jen v dálce se v šeru rýsovaly obrysy stromů, které vypadaly jako zkamenělí svědkové něčeho, co nemělo být spatřeno. Před několika hodinami tu stál cizinec v dlouhém, blátem obaleném kabátě. Nepřišel z vesnice, nešel ani od dvora. Vynořil se z mlhy jako přízrak a zastavil se přímo u nově vztyčených božích muk. Vavřinec, který právě dokončoval usazování břidlicové desky, ho sledoval z úkrytu za hromadou kamení. Muž nepromluvil, jen položil ruku na chladný kámen pod nikou s obrazem svatého Jiřího. V tu chvíli se z nitra stavby ozvalo dunění, jako by se pod zemí cosi pohnulo, hluboký tón, jenž rozvibroval vzduch a donutil ptactvo v okolí k náhlému, chaotickému vzletu.
Když se Vavřinec odvážil přiblížit, cizinec byl pryč. Nechal po sobě jen pach vlhké hlíny a spáleného jalovce. A pak tu byly ty obrazy. Svatý Václav, který ještě za svítání hleděl pevně vpřed, měl nyní hlavu otočenou mírně doleva, jako by sledoval někoho, kdo kráčí za jeho zády. Vavřinec přistoupil blíž k nice, kde byl vyobrazen Cyril a Metoděj. Olejové barvy byly stále vlhké, jako by je někdo přetřel čerstvou krví. Zkusil prstem setřít skvrnu u paty světcova roucha, ale barva se nehnula; naopak, zdálo se, že se pod jeho dotekem začala vsakovat hlouběji do plechu.
Vavřinec se podíval na své dlaně. Byly špinavé od okru a sazí, ale v místech, kde se dotkl malby, zůstaly jasně patrné otisky, které neodpovídaly jeho vlastním prstům. Byly mnohem delší, úzké a špičaté. Znovu se podíval na svatou Hedviku. Její úsměv se prohloubil. V tu chvíli si uvědomil, že cesta na Nový Dvůr není tak prázdná, jak se zdálo. Z mlhy se ozvalo rytmické klapání koňských kopyt, ale zvuk byl divný, tlumený, jako by kůň našlapoval na měkký mech, ačkoliv cesta byla kamenitá a zmrzlá.
Zastavil se u paty stavby a naslouchal. Kůň se neblížil, on se v té mlze vracel, kroužil kolem božích muk stále dokola. Vavřinec cítil, jak se mu ježí vlasy na zátylku. Vzpomněl si na slova místních starců, kteří varovali, že toto místo bylo postaveno na rozhraní cest, kudy za bouřlivých nocí prochází ti, kteří zapomněli cestu do očistce. Ale dnes nebyla bouře. Dnes byl jen chlad, klid a ta nevysvětlitelná proměna v očích svatých, kteří měli přinášet požehnání, nikoliv úzkost.
Vytáhl z kapsy kousek křídy a chtěl na kámen nakreslit ochranný znak, ale ruka se zastavila v půli pohybu. Zpoza niky se ozval šepot, tenký a ostrý jako břitva. Nebyla to slova v latině ani v češtině, byl to zvuk, který připomínal drcení suchého listí pod nohou. Vavřinec padl na kolena, dláto mu vypadlo z ruky a s kovovým cinknutím se odrazilo od podstavce. V tu ránu vše utichlo. Klapání kopyt přestalo, vítr ustal a dokonce i vzduch kolem božích muk ztuhl v nehybnou, mrazivou krustu.
Když se konečně odvážil vzhlédnout, svatý Jiří na koni v jeho nice se díval přímo na něj. A v ruce, v níž držel kopí, se nyní leskla skutečná kapka čerstvé, rudé tekutiny, která pomalu stékala po bílém plechu. Vavřinec se zvedl a utekl, aniž by se ohlédl, a nechal za sebou rozestavěné lešení i své nástroje. Nikdy se k božím mukám nevrátil, aby je dokončil, a nikdo z vesnice se neodvážil k nim přiblížit po setmění. Dnes tam ta muka stále stojí, jako němý strážce na křižovatce, kde se i po více než sto padesáti letech zdá, že svatí v nikách každou noc mění své pozice, aby lépe viděli, kdo z poutníků se k nim opováží přijít a pohlédnout jim do očí.