Pověst: Kostel Všech svatých (Třebešice)
Podle místní pověsti, která se mezi starousedlíky Třebešic traduje po celé generace, nesl třebešický kostel odjakživa jméno, jež si vymohl sám kraj. Staří obyvatelé vyprávějí, že dávno před tím, než se vůbec začalo hovořit o Všech svatých, stával chrám na okraji hluboké rokle porostlé starými duby a habry. Takovým roklím se v dávných dobách říkalo debr — temné, vlhké zákoutí, kde se v noci ozýval zvláštní šum a kde se za soumraku prý zjevovala světýlka, jež nelze vysvětlit ani větrem, ani bludičkou. A tak dostalo toto místo i svůj kostel jméno Debrník. Jméno, které dýchalo lesem, zemí a stářím.
Traduje se, že právě onu rokli si vybrali první vladykové třebešičtí pro stavbu svého kostela nikoli náhodou. Praví se, že jeden z nich, zbožný rytíř, jehož jméno čas smazal, snil po tři noci za sebou o světle vycházejícím z hlubin rokle. Ve snu mu jakási postava — ať již anděl či dávná duše předků — ukázala přesné místo, kde má kámen položit na kámen. Rytíř poslechl. Nechal vykácet část haltýře, skálu zarovnat a z místního kamene dal vystavět chrám s kulatou apsidou, jakou znali poutníci ze starých rotund. A kostel stál. Pevný, chladný, vonící mechem a kamenem, jako by z té rokle vyrostl sám od sebe.
Po staletí se v Debrníku střídaly modlitby. Za husitských bouří se třebešičtí přiklonili k podobojí a jejich kazatelé podávali kalich i prostému lidu. Staří lidé říkají, že tehdy kostel jinak zněl — zpěv byl drsnější, hlasitější, jako by věřící zpívali do větru, který přinášel zprávy o bitvách. A tehdy prý poprvé zaznělo v Debrníku tajemné zvonění bez zvonce. Zvuk, který nepocházel z věže, nýbrž z hloubi země pod presbytářem, jako by sám kámen vzpomínal na doby před věky.
Nejsilněji se však pověst váže k roku 1624. Staří vyprávějí, že když přišel císařský dekret a poslední nekatolický kazatel musel Třebešice navždy opustit, chystal se odejít za rozbřesku, tiše, aby nebouřil osadu. Ale té noci před odchodem seděl v kostele sám, se svíčkou, a modlil se. A tehdy prý uslyšel ono podzemní zvonění znovu — hluboké, táhlé, jako kdyby rakev spouštěli do kamenné studně. Ráno, když odcházel úzkou polní cestou pryč z vesnice, ohlédl se na kostel naposledy. Lidé, kteří to sledovali ze svých oken, tvrdili, že v tu chvíli se na okamžik zastavil vítr, stromy ani lístek nepohnuly a nad apsidou se objevil slabý záblesk — jako ohýnek, jako prsíčko světla, než ho zafoukala šedá obloha.
Od té doby prý kazatel již nikdy nepřišel zpět. Ale zvonění z hloubi — tiché, vzdálené, slyšitelné jen v bezludném podvečeru — slyší tu a tam ještě dnes někdo, kdo se v kostele zastaví v naprosté tichosti. Někteří to přičítají starým kořenům stromů, které prorůstají zdí hřbitova. Jiní jen pokrčí rameny a říkají, že Debrník si pamatuje všechno.
Tato pověst vypovídá o místě, které nese dějiny doslova ve svých základech — v kameni, ve jménu, v tichu rokle pod ním. Třebešický kostel je pro místní víc než stavba; je to svědek, mlčenlivý a trvalý, který prožil víru i odpadnutí od víry, příchody i odchody. A právě ta vrstvená paměť místa, zachycená v legendě o podzemním zvonění, dává Debrníku jeho zvláštní, nepomíjivou vážnost.