Pověst: Kostel Všech svatých (Zdětín)
Traduje se, že dávno před tím, než zdětínský kostel dostal podobu, v níž ho známe dnes, stávala na tomtéž pahorku nad návsí dřevěná modlitebna, k níž se lidé scházeli už ve třináctém věku. Stará pamět říká, že místo si nevybrali lidé, nýbrž samo místo si vyvolilo lidi. V zimních nocích prý nad tím kopečkem vídali pastýři slabé světlo, které nevycházelo z žádné svíčky ani ohniště, ale zdálo se, jako by vyvěralo přímo ze země — chladné, modravé, klidné jako hvězda odrážející se v zamrzlém rybníce.
Když pak přišli kameníci a začali zdít novou gotickou stavbu ve čtrnáctém století, místní se prý báli rušit hlínu pod základy. Každý věděl, že tu od nepaměti leží mrtví. Hrbitov obklopoval kostel ze všech stran a náhrobky — některé tak staré, že se nápisy dávno smazaly — stály jako němí svědkové dob, na něž ani nejstarší pamětníci nedosáhli.
Největší pověst se však váže k okamžiku, kdy neznámí malíři — poutníci, jimž ve Zdětíně dal přístřeší tamní farář — pokryli stěny presbytáře malbami. Bylo to kolem roku Páně 1380, v čase, kdy kraj sužovaly nemoci a úroda selhávala třetí rok po sobě. Staří obyvatelé vyprávějí, že malíři přišli za soumraku, mlčenliví a zaprášení z cest, a nikdo pořádně nevěděl, odkud přicházejí ani kam po dokončení díla zamíří.
Pracovali za zavřenými dveřmi, jen občas vyšel jeden z nich pro vodu nebo kus chleba. Ale v noci — a to si v Zdětíně pamatují dodnes — se z kostela ozývalo tiché zpívání. Ne hlasité, ne slavnostní; spíše šepot mnoha hlasů najednou, jako když vítr přebírá listy v lipové aleji. Někteří se odvážili přiblížit a nahlédnout úzkou škvírou ve vratech. Viděli planoucí svíčky a stíny mužů na lešení — ale zpívaly stíny, nebo zpívaly obrazy na zdi? To nikdo nedokázal říct s jistotou.
Když bylo dílo hotovo a malíři odešli ještě před svítáním, přišel farář zkontrolovat práci. Na jižní stěně nacházel výjevy z Kristova života, na klenbě symboly evangelistů — a pak v rohu, téměř skrytý za obloukem, výjev, který ho zarazil nejvíce: Mše svatého Řehoře. Uprostřed kompozice stál kněz u oltáře a před ním — v záři, která se zdála být malována světlem samotným, nikoli barvou — stála postava Kristova, s ranami na rukou a boku, přítomná a živá.
Podle místní pověsti právě tento obraz způsobil, že kostel přečkal všechny pohromy, které kraj v dalších staletích postihly — mor, vojska, požáry okolních vsí. Zdětínský kostel stál. Lidé věřili, že přítomnost zobrazená na zdi není jen připomínkou, ale zárukou. Že ten, kdo byl jednou takto přivolán do kamene a vápna, neopustí místo, které si vyvolil ještě dřív, než na něm stál jakýkoli chrám.
Dnes jsou fresky pobledlé a fragmentární, ale kdo vstoupí do presbytáře za slunečního odpoledne, kdy světlo prochází úzkými okny a padá šikmo na starou omítku, může prý stále rozeznat obrys té postavy. Říká se, že v takové chvíli je v kostele ticho zvláštní kvality — ne prázdné, ale plné, jako by ticho samo bylo přítomností.
Kostel Všech svatých ve Zdětíně je místem, kde paměť sahá hlouběji než psané záznamy a kde kámen uchovává to, co slova nedokáží udržet. Pověst o malířích a jejich nočním zpěvu připomíná, že některá posvátná místa nejsou posvěcena lidmi, ale přijímají lidi do svého starého, trpělivého řádu.