Pověst: Kostel svaté Barbory (Dubice)
Podle místní pověsti, která se mezi dubickými rodinami předávala z pokolení na pokolení, není kostel svaté Barbory na hraně svahu nad Labem nikdy zcela prázdný — ani tehdy, kdy za jeho dřevěnými dveřmi nezní žádný zpěv a kdy poutníci dávno sestoupili po stezce dolů k řece.
Staří obyvatelé Dubic vyprávějí, že za časů třicetileté války, kdy krajinou táhla vojska a vesnice hořely jedna za druhou, hledaly ženy i děti úkryt všude, kde mohly. Kolem roku 1634, když se fronta přiblížila tak, že bylo slyšet dunění děl od severu, přivedla jedna z matek do kostela svoji dceru — dívku jménem Markéta, sotva šestnáctiletou, s vlasy barvy zralého žita a rukama navyklýma na přeslici. Kostel tehdy už nestál v plné slávě, střecha se na několika místech probořila a olověné deštníky nad okny povolily, přesto jeho kamenné zdi slibovaly víc ochrany než dřevěné chýše v údolí.
Traduje se, že ta noc byla studená a bez hvězd. Vítr se spouštěl do koryta Labe a pronikal štěrbinami ve zdech, takže svíčky před soškou svaté Barbory — té pozdně gotické, s korunou a kalichem, stojící na hlavním oltáři — třepotaly, jako by světice sama nechápala klid. Markéta se modlila. Prý se modlila tak vroucně a tak dlouho, až ji přemohl spánek a usnula na kamenné dlažbě, zabalená do plátěného pláště.
Ráno, když se matka vrátila od sousedů, kde přenocovala, nalezla dívku ležet bez hnutí. Mráz — nebo strach — nebo obojí. Nikdo to dnes nedokáže říci jistě. Markétu pochovali u kostela, pod starý jilm, který tam stával ještě celé století.
Od těch dob prý někteří poutníci, kteří přicházeli v podvečer, kdy se červánky sypou přes labský val a kostelní průčelí se rozsvěcí do růžova, zahlédli v nice nad portálem něco, čeho se tam být nemělo. Ne sochu. Postavu. Mladou dívku v plátěném šatu, která stojí nehybně a dívá se dolů na cestu — tak jako by čekala na někoho, kdo se měl vrátit a nikdy se nevrátil.
Nejsilnější svědectví přinesli prý poutníci přicházející na pouť prvního května. Dominikáni z Ústí nad Labem, kteří procesí vedli, se o zjevení zmiňují jen opatrně a šeptem. Jeden ze starých bratrů — tak říká pověst — se zastavil před portálem, vzhlédl k nice a zbledl. Řekl pak svým průvodcům, že viděl dívčí tvář, nikoli tvář kamene, a že mu ústa bezhlasně tvoří slova, která nedokázal přečíst. Od té chvíle prý dominikáni při zahájení každé pouti pozvvedají svíci k nice a šeptají krátkou modlitbu — nejprve za živé, pak za ty, kdo zemřeli uvnitř těchto zdí.
Zvon z roku 1595, dílo Brikcího z Cimperka, zvoní každou třetí neděli v měsíci a jeho hlas se nese po labském údolí tak daleko, že ho slyší i vesnice na druhém břehu. Staří lidé říkají, že zvoní pokaždé o trochu déle, než je třeba — jako by někdo v kostele nespěchal a chtěl, aby tón dozníval co nejdéle, než ho řeka pohltí.
Kostel svaté Barbory v Dubicích je místem, kde se bolest a útočiště překrývají tak těsně, že je od sebe nelze oddělit. Pověst o Markétě připomíná, že kamenné zdi neochránily vždy tělo, ale snad ochránily duši — a že ti, kdo přišli hledat útočiště a nenašli cestu zpět, nejsou zcela zapomenuti. Místo si je pamatuje za nás.