Pověst: Kostel svatého Antonína Paduánského (Kostice)

Traduje se, že kamenné poprsí světce nad vchodem košického kostela nikdy nespí. Staří obyvatelé vyprávějí, že v letech, kdy se na návsi dějí věci špatné — ať již povodeň z Ohře nebo mor dobytka — oči svatého Antonína se za soumraku jakoby pootočí a zadívají se dolů na náves, jako by světec bdél nad svým lidem. Není to pohyb, který by člověk spatřil přímo; vždy se to přihodí o krok za zrakem, ve chvíli, kdy člověk odvrátí pohled jinam. A přece si to celá ves pamatuje a přece každý ví, že to tak bývá.

Říká se, že když lobkovická vrchnost v roce 1752 stavěla kostel, přijel sám hrabě zkontrolovat práce. Byl přísný pán, ale zbožný, a měl ve zvyku objíždět svá panství vždy před svátkem Všech svatých. Toho roku se zastavil v Košticích a prohlédl stavbu zvenčí. Kameník, který tesával sochu světce do oválného výklenku nad předsíní, byl starý muž z kraje, co uměl víc, než jen bít do kamene. Hrabě se ho zeptal, zdali dokáže vtisknout světci tvář tak živou, aby ji nikdo nepřehlédl ani z druhého konce návse. Kameník pokývl hlavou a řekl jedinou větu: „Pane, já mu dám oči, ale dívat se bude sám."

Hrabě se zasmál a odejel. Kameník pracoval celý týden sám, nikdo nesměl dovnitř lešení. Když bylo poprsí hotové a zasazené do výklenku, farář přišel posvětit místo a udivil se: světcova tvář nevypadala jako jiné sochy. Bylo v ní něco živého — ne hrozivého, spíš laskavého, jako pohled starého člověka, který toho mnoho viděl a ví, kdy mlčet a kdy promluvit. Kameník za tři dny poté zemřel pokojně ve spánku a nikdo se ho už na nic nemohl zeptat.

Od těch dob se povídá, že kdo přichází ke kostelu s trápením a zastaví se pod výklenkem, ať poprosí světce potichu, ne nahlas. Nahlas se prý modlí ten, kdo chce, aby ho slyšeli lidé. Potichu se modlí ten, kdo chce, aby ho slyšel Antonín. A ten, jak se v Košticích věří, slyší vždy — zvláště když padá soumrak nad Ohří a vzduch voní po bahně a jeteli, jako to v ústecké rovině bývá na sklonku léta.

Jsou i tací, kteří dodávají, že onen záhadný kamenický detail v portálu — jakýsi oblý zátrh ve špaletě, jaký se na jiných barokních kostelech Čech nenachází — není jen ozdoba. Má to být prý místo, kde kameník ukryl kousek hliněné destičky s modlitbou za svou mrtvou ženu, zemřelou rok před stavbou. Nikdo to nikdy neověřil, nikdo to nikdy neodhalil, ale staré Košticko to ví a drží to jako svou věc.

Na návsi před kostelem stojí od roku 1729 také socha svatého Jana Nepomuckého — o třiadvacet let starší než kostel sám. Místní říkají, že Jan si počkal, až mu postaví souseda. Teď spolu hlídají náves, každý ze svého konce, a ves mezi nimi je bezpečná.

Tato pověst říká o Košticích víc, než se zdá na první pohled: je to místo, kde lidé věřili, že posvátno neleží jen uvnitř zdí, ale přetéká ven, do kamene, do vzduchu, do tichých proseb za soumraku. Lobkovický erb ve štítě je znakem moci, avšak oči světce nad portálem jsou znakem něčeho staršího a trvalejšího — péče, která nepotřebuje titul ani listinu.