Příběh: Sokolovna v Podolí
„Tady to končí, pane Vondráček, dál už nesmíte!“ vykřikl mladý hlídač a zablokoval cestu do nově vypraného sálu.
Vondráček však nespikl ani slovo. Jen pevně svíral v dlani starý mosazný klíč a jeho pohled byl upřený na bílé stěny budovy, která právě v říjnu roku tisíc devět set třicet tři otevřela své brány. Vzduch v sále voněl čerstvou vápnovou omítkou a novým dřevem, což byl pach vítězství a nového začátku. Vondráček však nepřišel celebratingt oslavovat tělovýchovné cvičení. Přišel pro to, co zůstalo v základech.
Když se hlídač na okamžik otočil k otevřenému oknu, aby vyvětral dusno z davu, Vondráček prudce proklouzl kolem něj. Jeho boty tichým rytmem dopadaly na hladkou podlahu. Nebyla to cesta pro obyčejného návštěvníka; on hledal konkrétní bod, kde byl před rokem položen základní kámen. Věřil, že v ten okamžik, kdy kámen dopadl na zem, se tam uzavřelo něco, co do tohoto světa nepatřilo.
V sále panovalo zvláštní ticho, přestože venku v Podolí zněly fanfáry a smích. Vondráček se zastavil uprostřed místnosti. Najednou pocítil na kůži prudký chlad, jako by ho někdo polil ledovou vodou z Vltavy, která tekla kousek odtud. Podlaha pod ním se zdála být průhledná. Viděl tam stíny, které se nehýbaly v souladu se světlem dopadajícím z oken. Byly to postavy bez tváří, které tancovaly pomalý, těžký tanec v hloubce země, přesně tam, kde se křížily základy budovy.
„Už jste tady, že?“ ozval se za ním tichý, chraplavý hlas.
Vondráček nadskočil. Vedle něj stál muž v šedém plášti, kterého tam před vteřinou nebylo. Muž neměl boty a jeho nohy byly pokryté šedým prachem, který připomínal popel. V rukou držel malý kousek vápence, přesně takový, jaký byl položen do základů.
„Kde je ten vstup?“ vydechl Vondráček a hlas se mu třásl.
Neznámý muž se jen pousmál, ale jeho rty se nepohnuly. Místo slov z jeho úst vyšel zvuk připomínající praskání starého dřeva v krbu. Ukázal prstem nahoru, k terasám, které v té době ještě slunily a nabízely výhled na řeku. Vondráček pohlédl vzhůru a uviděl, jak se na bílém stropě začínají objevovat vlhké skvrny. Tyto skvrny však netvořily náhodné tvary, ale slova. Jazyk, který neznal, přesto mu v hlavě zněl jako varování.
„Kdo jste?“ vyhrkl Vondráček a udělal krok zpět.
Muž v plášti začal pomalu mizet. Prvně zmizely jeho prsty, pak ruka, až zbyl jen ten malý kousek vápence, který dopadl na podlahu s kovovým cinkotem, přestože byl z kamene. V ten moment se do sálu vřeval dav lidí, hudba zahřměla a světlo zaplnilo každý kout. Vondráček se sklonil, aby kámen zvedl, ale na zemi nebylo nic. Jen vlhký kruh, který vypadal jako stopa bosé nohy.
Od toho dne Vondráček nemohl v Podolí spát. Každou noc slyšel z hloubky země rytmické tleskání, jako by v sále pod sály probíhala nekonečná gymnastická lekce duchů. Snažil se najít cestu zpět k onomu pocitu chladu, hledal tajné schody, které by ho vedly k základnímu kameni, ale budova se mu zdála být uzavřená, jako by ji samotná země pohltila a zanechala jen její skořápku pro lidi.
Mnoho let kemudian, když už budova měnila tváře a z proluk mizely terasy, se říkalo, že v noci, kdy je v Podolí mlha, lze v sále slyšet šepot muže v šedém plášti. Vondráček už dávno odešel, ale tajemství toho, co bylo do základů vloženo místo modliteb a nadějí, zůstalo v betonu a vápence.
Kdo dnes vstoupí do sálu, možná pocítí ten samý náhlý chlad v zátylku, i když jsou vřesové kotle rozžhavené. Je to jen ozvěna, nebo stále někdo v hloubce čeká, až někdo znovu přinese ten správný mosazný klíč?
Ten tichý tlukot pod podlahou stále vyzvává každého, kdo se odváží naslouchat tichu v srdci Podolí.