Příběh: rychta ve Vraclávku
„Ustupte od toho okna, vy blázne, nebo vás vyhodím z domu i s těmi vašimi papíry!“ zakřičel Matěj a prudce přítáhl za dřevěnou klapkou, aby zakryl světlo svíce.
Muž u okna se však ani nepohnul. Stál v tichosti, záda k Matějovi, a hleděl ven do tmy Vraclávku. Byl to pan Julian, cizinec s vnitrem z křemene a pohledem, který pronikal až do morku kostí. Přišel do této rychty před měsícem, zaplatil dopředu zlatými mincemi, které voněly po vzdálených mořích a cizích zemích, a od té chvíle se v domě změnil vzduch.
Matěj cítil, jak mu v hrdle stojí žluč. Ten dům, s jeho bílým štukem a pyšnými pilastry, měl být symbolem pořádku a klidu, ale Julian z něj udělal místo neustálého napětí. Cizinec nechtěl jídlo, nechtěl společnost, chtěl jen ticho a přístup k těm nejvyšším oknům v patře, kde se v rámech s ušima tlanily staré pavučiny.
„Podívej se na to, Matěji,“ zašeptal Julian, aniž by se otočil. Jeho hlas zněl jako praskání suchého dřeva v krbu. „Vidíš ten stín u brány? Ten, který se nehýbe, i když fouká vítr?“
Matěj zdrhl k oknu a vyhlédl ven. Nic. Jen tma, vůně vlhkého sena z přilehlého chlevu a vzdálené rčení psa. Vzduch byl chladný a vlhký, typický pro toto údolí, a v nose cítil pachuť kovového prachu. Když se však znovu podíval, uviděl něco, co mu zmrazilo krev. U zaobleného nároží domu, tam, kde se zdvojené pilastry rýsovaly do noční oblohy, stála postava. Nebyla to lidská silueta. Byla příliš vysoká, příliš štíhlá a úplně nehybná.
„Co to je za ďábel?“ vydechl Matěj a neuvědomil si, že se mu třesou ruce.
Julian se konečně otočil. V očích mu plál podivný žár. „To není ďábel. To je ozvěna. Přišel jsem zkoumat, proč se v tomto domě líně zastavuje čas. Podívej se na ty festony nad okny, Matěji. Všimni si, jak jsou vytesány. Nejsou to jen ozdoby. Jsou to zámky.“
Matěj nepochopil ani slovo. Julian vtom vytáhl z kapsy malý stříbrný předmět, který vypadal jako křížec bez ramení, a přiložil ho k vápenné stěně síně. V ten moment se dům otřásl. Nebyl to hřmění ani zemětřesení, ale hluboký, dunivý zvuk, jako by někdo v hloubi základů udeřil do obrovského zvonu. Trámové stropy v světnicích zakvákaly a z koutů začal stoupat hustý, bílý mlhavý opar, který chutnal po starém železe a zapomenutých archivech.
„Teď to uvidíme,“ vyhrkl Julian a s šíleným úsměvem vykročil směrem k východu.
Matěj ho zastavil v prahu, ale Julian ho prostě prošel. Doslova. Cizinec neotevřel dveře, ale prostě se rozplynul v bílém světle, které na vteřinu zaplavilo celý dům a osvítilo každou rýhu v klasicistní fasádě. Když světlo zhaslo, v domě panovalo absolutní ticho.
Matěj zůstal stát uprostřed síně. Vzduch byl najednou čistý a studený. Julian byl pryč. Jeho kufry, jeho papíry i zlaté mince zmizely, jako by v tomto domě nikdy nebyl. Jediný důkaz o jeho přítomnosti zůstal na bílé stěně u okna – malý, hluboký rýhovaný znak, který tam předtím nebyl a který vypadal jako otevřená brána.
Matěj vyběhl ven, do noci. U zaobleného nároží, tam, kde předtím stál ten podivný stín, našel jen jednu jedinou věc. Malý stříbrný předmět, který Julian držel v ruce. Byl horký, jako by právěteď vyšel z ohně.
Když Matěj zvedl zemi a pohlédl na rychtu, dům vypadal opět jako obyčejná, krásná stavba svého času. Ale on věděl, že v těch tichých stěnách, mezi štukem a kamenem, zůstalo něco otevřené. Něco, co Julian nechal za sebou, nebo co z domu s sebou vzal.
Kdo dnes přejde kolem těch bílých pilastrů a v tichu zpozorní, možná stále zahlédne ten vysoký stín, který čeká, až někdo znovu přiloží stříbro k vápenné zdi.