Příběh: Hybšmanka

„Tady to končí, vy líný sople! Buď ty pytle s obilím dostaneš do sýpky, nebo ti z pláže v Břevnově zbyde jen prázdný břicho!“

Matěj svaly napínajícími srazil zuby a zabořil se víc do bláta. Těžký pytel mu řezal do ramen a v nose cítil ostrou vůni mokrého slámy a hniloby, která v tomto ročním období provázala celý dvůr usedlosti Hybšmanka. Pod ním vrzal starý vozík a on sám, v roztrhaných lněných kalhotách, cítil, jak mu chlad proniká až do kostí. Nad ním stál správce statku, muž s tváří jako z vypranýho kusu kůže, který nezná nic než přikazy a trest.

Matěj nebyl líný. Byl jen vyčerpaný. Pracoval na tomto statku od úsvitu, aby mohl poslat pár krejcarů své matce, která v malém domku na okraji Prahy bojovala s kašlem, co jí nevypustil z prsou už dvě zimy. Každý pohyb byl bojem, každý nádech pálil v plicích, ale pohled na vysokou mansardovou střechu hlavního domu, kde v teple seděla paní Marie Anna, mu dodával sílu. Ta paní nebyla jako ostatní šlechtici. Občas k nim sestoupila, její šaty šustily o dláždění a v očích měla něco, co připomínalo pochopení, i když mluvila stroze.

Když Matěj konečně dopravil poslední pytel a otřel si čelo špinavým rukávem, uviděl, jak se z hlavního domu vykládá malý stříbrný tác s kousky chleba a sýra. Bylo to pro služebnictvo, ale správce hned zakrokl.

„To je pro ty, co si to zasloužili, ne pro ty, co se v blátě plouchají jako prasata,“ ucedil správce a tác s výrazným gestem odsunul hlouběji do stínu portiku.

Matěj se jen mlčky vrátil k vozu. V břiše mu kručelo tak silně, že to slyšel až v uších. Věděl, že pokud dnes nebude mít sílu, zítřek bude ještě horší. V tu chvíli se však ozvalo tiché zaklapání dveří. Paní Marie Anna stála na prahu, její postava byla obalena v jemném plášti, který v šeru vypadal skoro bíle. Dlouho mlčela a pozorovala, jak Matěj sbořuje vozík.

„Jak se jmenuje tvůj otec, chlapče?“ zeptala se hlasem, který byl sice chladný jako mramor v předsíni, ale přesto v něm nebyla zlost.

„Už není mezi námi, paní,“ odpověděl Matěj a sklopil zrak k zemi.

„A matka?“

„Kašle, paní. Moc moc.“

Paní Marie Anna se nepohnula. Jen pomalu natáhla ruku a vzala z tácu jeden z největších kusů chleba a kousek sýra. Správce chtěl něco namítnout, ale jeden jediný pohled paní majitelky ho přiměl zmlknout a ustoupit do stínu. Pomalým krokem přišla k Matějovi. Vzduch kolem ní voněl po drahém mýdle a sušených růžích, což byl zvláštní kontrast k pachu hnoje z hospodářských budov.

„Vezmi si to,“ řekla a vložila mu jídlo do dlaně. „A zítra ráno přejdi do sýpky. Budu potřebovat někoho, kdo zná hodnotu každého zrna, aby mi spočítal zásoby. Budu ti platit dvojnásobek, pokud mi budeš mluvit pravdu, i když bude bolet.“

Matěj v tu chvíli neviděl jen chleba. Viděl naději na lék pro matku. Cítil, jak mu v hrdle stojí hrula, ale neřekl nic. Jen hluboce sklonil hlavu, až mu vlasy zakryly oči.

Když paní Marie Anna odcházela zpět do domu, Matěj si všiml, že v dlani nechala něco dalšího. Malý, vyřezávaný dřevěný křížek, který vypadal, že patří k někomu z mnohem starších dob. Nebyl to dar z bohatství, ale dar z paměti.

Matěj tehdy zavedl svou matku z chudoby, ale tajemství toho, proč mu paní majitelka pomohla právě jemu, zůstalo v tichu tlustých zdí usedlosti. Do dnešního dne se říká, že v některých koutích domu, tam, kde jsou stále vidět staré trámové stropy, lze zaslechnout šepot lidí, kteří se zde nehledali v penězích, ale v lidskosti.

Tajemství dobra zůstalo vrytá v základy tohoto domu, kde každá prasklina v omítce vypráví o lidičkách, které zapomněl čas, ale ne zapomněly na sebe.