Příběh: Zátkova vila (Libníč)
„Vypněte ty lampy, prosím vás, v tomhle světle nevidím pravdu!“ vykřikl Arnošt Muka a prudce udeřil dlaní do mahagonového stolu. V salonu Zátkovy vily zavibrovaly křišťálové poháry a ticho, které následovalo, bylo houstší než mlha stahující se z libníčských lázní k samotným základům domu. August Zátka, pán domu, jen pomalu přivřel oči a sledoval, jak se zlatavý prach tančí v posledním paprsku slunce, který pronikal skrze vysoká okna.
Vzduch v místnosti voněl po drahém tabáku, čerstvě posekané trávě z parku Karla Němce a něčím neznámým, co připomínalo vůně starých pergamentů namočených v mořské soli. Muka, uznávaný jazykovědec, nestál na místě. Chodil nervózně sem a tam, jeho kroky rytmicky tloukly do prkenné podlahy. V ruce svíral lístek papíru, který našel ráno v jedné z knihoven, přestože v domě nebyl nikdo cizí.
„Kdo to napsal, Auguste? Kdo zná tento dialekt? To není řeč z našich krajů, ani z těch vzdálených, o kterých mluvili cestovatelé,“ ptal se Muka a hlas se mu třásl.
Zátka se jen mírně pousmál. Vstal a došel k malbám na stěně, které vytvořili Joula a Kuba. Prsty přejel po jemném povrchu výmalby, jako by hledal skrytý spoušťteč. V tu chvíli se v domě ozval zvuk, který by v takovém domě neměl být. Nebyl to skřípot dřeva ani šum větře v zahradě. Byl to jasný, čistý tón zvonu, přestože v okolí nebyl v tu chvíli žádný zvon v chodu. Zvuk přišel z centra domu, z místa, kde se kamenné schodiště s litinovým zábradlím kroutilo do patra jako mramorový had.
Všichni přítomní, včetně biskupů a paní Tyršové, ztuhli. V prostoru centrální haly se začal hromadit chlad, který přišel náhlé a prudce, až se z úst začaly tvořit bílé obláčky páry. Muka vyběhl do chodby, hnal ho zvědavost silnější než strach. Když dorazil k zábraní, zastavil se tak prudce, až skoro ztratil rovnováhu.
Na spodním stupni schodiště stál muž. Neměl na sobě šaty z roku 1886. Jeho oděv byl šedý, bez forem, z látky, která vypadala jako hrubý plátno, ale přesto přilnala k tělu způsobem, který tehdejší krejčí neuměli. Muž nemohl být víc než třicet let, měl bledou tvář a oči, které vypadaly, jako by viděly tisíce let historie najednou. V ruce držel předmět z temného skla a kovu, který v dlani jemně svítil modrým světlem.
„Kdo jste? Jak jste se sem dostal?“ vyjel z hrdla August Zátky, který dorazil za Mukou.
Neznámý se nepohlédl na pány domu. Díval se pouze na malby na stěnách a poté na své modré sklo. Pomalým pohybem zvedl ruku a ukázal směrem k zahradě, kde se v šeru rýsovaly obrysy novorenesančních detailů vily. Neřekl ani slovo. Pouze vydechl hluboký, těžký povzdech, který zněl jako loučení s někým, kdo už dávno odešel.
Vteřinu nato, kdy Muka natáhl ruku, aby neznámého chytil za rameno, prostor kolem muže prostě ztichl. Nebyl slyšet žádný zvuk, nebyl vidět žádný pohyb. Jen krátký záblesk bílého světla, který na okamžik oslepil všechny přítomné, a muž zmizel. Zůstal po něm jen pocit mrazu v kostech a na kamenném stupni ležela malá, kovová mince s vyraženým symbolem, který nikdo z přítomných nepoznal.
Muka mince zvedl. Kov byl horký, téměř žehutý, přestože v hale stále vládla zima. Zkoumal ji celé roky, hledal v knihách a v archivech, ale žádný jazykovědec ani historik nedokázal určit, z jaké doby nebo ze kterého koutu světa mince pochází.
Zátka se tehdy rozhodl o této události mlčet. Vile se znovu vrátila letní sezóna, hostily ji slavnosti a smích významných osobností. Jenže v noci, když dům utichl, někdo z domovníků přísahal, že slyší v centrální hale tiché kroky a jemné, modré světlo, které přelétá z jednoho pokoje do druhého, hledá něco, co v tomto století už dávno není.
Kovová mince zmizela společně s poslední generací, která o tajemství věděla, ale ozvěna onoho neznámého návštěvníka stále vibruje v tichých koutích béžových zdí.