Příběh: Hřbitov v Brandýse nad Labem
„Zůstaňte v kruhu světla, Matieši, a anižvůj neudělejte krok dál do mlhy!“ zakřičel starý hrobník Jakub a pevně sevřel rukojeť své lopaty. Vzduch v Brandýse byl té noci hustý, nasycený pachem vlhké země a rozkladu, který se lepil na hrdlo jako studený pot. Mlha stoupala ze svahu hřbitova jako bílé prsty, které se snažily dopadnout na čerstvé kříže a kamenné desky.
Matieš, mladý pomocník s třesoucíma se rukama, však neslyšel varování. Jeho oči byly upřené na místo, kde právěteď stál nový hrob pro jednoho z důstojníků císařské armády. V hloubi jámy, tam, kde by měla být jen černá hlína a tma, plápolal slabý, modravý plamen. Nebylo v něm slyšet praskání dřeva ani cítit pach síry; byl to chladný svit, který nevytvářel žádné stíny.
„Podívejte se na to, mistře! To není oheň z lidské ruky,“ zašeptal Matieš a udělal krok vpřed.
Jakub vyrazil z místa a prudce ho strhl zpět za rameno. Starý muž měl v očích hrůzu, kterou Matieš dříve neviděl. Hrobník věděl, že rok 1680 přinesl do těchto krajů věci, které se nedají vysvětlit modlitbami ani zákony krále. V Brandýse se šeptalo o lidech, kteří se vrátili z vyhnanství, a o víře, která se vracela s násilím a tajemstvími zakopanými hluboko pod povrch.
Právě v tu chvíli se z modrého plamene v hrobě začala zvedat postava. Nebyl to mrtvý v hnilobném rouchu, ale muž v neznámém, hedvábném oděvu, který se v mlze vlnil jako voda. Obličej měl hladký, bez jediného vrásky, a oči, které připomínaly zamrzlá jezera v zimním ránu. Postava nemluvila, jen pomalu natáhla ruku směrem k vrcholku kopce, kde se připravovala stavba první výklenkové kaple.
Matieš chtěl vykřiknout, ale hlas mu zamrzl v hrdle. Cítil, jak mu z těla odtéká veškeré teplo, jako by stál vedle ledovce. Cizinec z hrobu otevřel ústa a z hrdla mu unikl zvuk, který připomínal tisíce šeptajících hlasů najednou. Nebyl to křik, byl to kód, rytmus, který vibroval v samotných kostech obou mužů.
„Co chce?“ vydechl Matieš.
Jakub se však už nedíval na cizince. Díval se na zem pod nohama. Modrý plamen z hrobu začal přelítat na okolní náhrobky, přeskakoval z jednoho kamene na druhý a tvořil světelnou stezku, která vedla přesně k místu, kde později vyvstane kaple s freskou. Cizinec se náhle zastavil a pohlédl přímo do očí hrobníka. V tom pohledu nebyl hněv, ale nesmírná, prastará touha.
V jediném mrknutí oka, kdy Jakub zablikal, byl plamen pryč. Mlha se náhle rozestoupila a v hrobové jámě zbyla jen prázdná, vlhká země. Žádný popel, žádný otisk nohy, jen tiché tichý šum větru v korunách stromů.
Matieš se sklonil a z hloubi jámy vyznasil malý, kovový předmět. Byl to prsten s kamenem, který v noci nesvítil, ale v ranním světle začal vyzařovat podivný, pulzující rytmus. Jakub mu prsten okamžitě vytrhl z ruky a s odporem ho zakopal hluboko do hlíny, kde měl zůstat navždy.
„Někdy je lepší neznát jména těch, kteří sem přišli z míst, která nejsou na mapách,“ řekl Jakub chraplavě a poprvé v životě zapomněl zavřít brány hřbitova včas.
Když se roky později do Brandýse dostali malíři a stavitelé, aby zvedli barokní kapli, našli v zemi na místě základů podivné vypálené kruhy, které žádný oheň nedokázal vytvořit. Matieš už dávno odešel, ale v noci, když vítr fouká ze svahu směrem k náměstí, lidé stále slyší ten samý šepot tisíce hlasů.
Kdo byl tím neznámým přichodcem a proč ukázal cestu právě k té kapli, zůstalo tajemstvím zakopaným v brandýské zemi. Kdo dnes stojí u starých hrobů důstojníků, možná pocítí ten samý náhlý chlad, který doprovází někoho, kdo stále čeká na svou odpověď.