Příběh: Dům čp. 254
„Tady to končí, přiveďte ho k práhům!“ zařval kapitán stráže a jeho hlas se rozbil o tiché stěny domu v Krásné Lípě.
Jakub vrazil ramenem do tvrdého dřeva podloubí, zatímco ho dva muži táhli za ramena přes práh domu číslo dvě stě set padesát čtyři. Vzduch v srpnovém žáru roku tysíce sedm set dvacet devět chutnal po prachu a čerstvě řezaném smrku. Nový dům ještě voněl pryskyřicí, která lepila kůži a pronikala do šatů. Jakub však nevnímal vůni dřeva, nýbrž jen tísnivý chlad, který náhle vyplnil prostor, jakmile překročil práh do vnitřního prostoru.
„Kde jsi schoval ten spis?“ zasyčel kapitán a přitlačil Jakubovi obličej k hrubé stěně z trámů.
Jakub mlčel. Jeho prsty, zmasakrované z boje a útěku, křečovitě svíraly prázdnotu. V kapse měl jen lístek s jedním jediným symbolem, který nikdo z přítomných neuměl přečíst. Byl to muž, který přišel z hlubokých lesů severu, aby v tomto nově postaveném domě našel někoho, kdo rozumí starým lékům a zapomenutým pravdám.
V místnosti stál muž s hlubokými vráskami kolem očí, který v tichosti pozoroval scénu. Nebyl to žádný z vojáků, ale majitel domu, který v rukou držel skleněnou baňku s modravou tekutinou. V místnosti panoval zvláštní pološer, který rozprášila jen jedna svíce. Plamen se třásl, přestože v domě nebyl žádný průvan.
„Pustěte ho,“ řekl majitel tichým, ale neprůstrojným hlasem. „Tento dům není pro křik a řetězy. Je pro lék a klid.“
Kapitán s opovržením odplivl na čistou podlahu. „Tento šílenec hledá něco, co v tomto kraji být nemá. Buď mi řekne, kde je ta kniha, nebo ho nechám v tomto novém domě vymazat z paměti.“
Jakub se rozkašel a z hrdla mu vyrazilo jen tiché zakvílení. Podíval se na majitele domu a v jeho očích byla prosba, která nepotřebovala slova. V ten moment se stalo něco, co přítomní doprva nečekali. Z horního patra, kde byla jen prázdné místnosti a roubené komory, se ozval zvuk. Nebylo to zaklapání dveří ani kroků. Byl to zvuk tisíce malých zvonečků, které najednou zazvonily v naprosté harmonii, přestože v celém domě nebyl jediný zvoneček.
Vojáci ztuhli. Kapitán instinktivně sáhl po meči, ale ruka mu ztuhla v polovině pohybu. Světlo svíčky náhle změnilo barvu na sýmodrobou a prostor kolem nich se začal vlnit, jako když se dívají do horkého vzduchu nad cestou. Jakub pocítil na kůži mrazivý dotek, jako by ho někdo neviditelný objal ledovou dlaní.
„Co je to za čáry?!“ zařval kapitán, ale jeho hlas zněl teď vzdáleně, jako by mluvil z dna hluboké studně.
Majitel domu se ani nepohnul. jen lehce přikyvl, jako by toto přehlídal již mnohokrát. „Tento dům stojí na místě, kde se země dotýká něčeho jiného,“ pronesl klidně. „Kdo sem přichází s nenávistí v srdci, uvidí jen své vlastní strachy.“
V jediném mžiku, kdy plamen svíčky úplně zhasl, nastala absolutní tma. Slyšet bylo jen jedno prudké zasyčení a poté hrobové ticho. Když kapitán po několika vteřinách znovu zapálil lucernu, Jakub už nebyl v místnosti. Nebyl v zahradě, nebyl v podloubí, ani v komorách. Zmizel. Zůstal po něm jen ten malý lístek s neznámým symbolem, který ležel na podlaze přesně tam, kde předtím stál.
Vojáci prohledali každý kout, každou trámovou stěnu a každý kout střešního šindele. Jakubovi se nepodařilo utéct dveřmi, okny ani škvírami. Prostě přestal existovat v tomto čase a prostoru.
Majitel domu lístek zvedl, pomalu ho přložil k rtům a s úsměvem ho nechal v dlani rozpadnout v prach. Kapitán odcházel z domu s třasem v rukou a slibem, že se sem už nikdy nevrátí.
Tajemství toho, kam Jakub zmizel a co hledal v tomto barokním domě, zůstalo uvězněno v dřevěných stěnách a tichých obloucích podloubí. Kdo dnes vstoupí pod střechu domu číslo dvě stě set padesát čtyři, může při určitém úhlu světla v tichu slyšet ten vzdálený zvuk tisíce malých zvonečků, který stále volá ty, kteří hledají odpovědi.