Příběh: Dům čp. 176
„Tady to je, vrytý do dřeva, rok našeho zrodu a našeho konce!“ zakřičel Matěj a prudce udeřil pěstí do masivního středového trámu v jizbě. Prach zvaný stoletý prach sletěl z trámů a usadil se na jeho rozčarované tváři. V místnosti bylo ticho, jen zvenčí dopadalo šedivé světlo do místností nově postaveného domu, který v roce 1796 voněl ještě čerstvým smůlou a roubeným dřevem.
Matěj stál uprostřed místnosti a zíral na vyřezaná čísla v dřevě, jako by v nich hledal mapu k pokladu, který mu někdo ukradl. Vedle něj stál pan Ondřej, muž s tváří jako vysekaná z moravského pískovce, který dům postavil. Ondřej se jen krátce zasmál, ale v jeho očích nebyla radost, spíše zvláštní, chladný klid.
„Hledáš něco, co v tomto světě není zapsáno, Matěji. Třásl jsi se celou cestu ze Štramberka nahoru, jen abys zjistil, že dřevo mlčí,“ řekl Ondřej a ukázal prstem směrem k pavláčce s vyřezávanou poprsní, kde v mrazivém vzduchu tančily drobné krystalky ledu.
Matěj ne odpověděl. Jeho pohled sklouzl k podnoží domu, tam, kde vysoká kamenná podezdívka vyrovnávala svah. Věděl, že pod nimi, v hloubce valeně klenutého sklepa, se nachází něco, co Ondřej nikdy nezmínil v plánech. Slyšel o tom v šenkách na náměstí, o šepotu, který doprovázely zprávy o lidech, jež zmizely v noci, kdy se nad městem zvedl mlhový opar.
„Otevři ten sklep,“ vyhrkl Matěj a jeho hlas se zlomil. „Vím, že jsi tam něco nechal. Vím, že ten dům není jen přístřeší, ale hrobem pro něco, co nesmí vyjít na povrch.“
Ondřej pomalu přistoupil k vchodu do sklepa. Vzduch v domě náhle ztěžkl. Vůně čerstvého dřeva byla přebita ostrou, kovovou vůní staré krve a vlhkého kamene, která stoupala z hloubky země. Matěj cítil, jak mu mrazí v zátylku, přestože v jizbě bylo teplo od pecí.
Když Ondřej otevřel těžké dveře do klenby, zevnitř nevyšel zvuk, ale ticho tak hluboké, že Matěj slyšel vlastní bušení srdce v uších. Sestoupili dolů, kde klenutý strop tlačil na ramena a stěny z vlhkého kamene se zdály pohlcovat světlo jediného koutnouku. Uprostřed místnosti, tam, kde se klenba nejvíce prohýbala, ležel předmět. Nebylo to zlato, ani papíry. Byl to starý, vyřezávaný dřevěný kubeček, naplněný černou tekutinou, která se v mléčném světle svítilny pohybovala, přestože ji nikdo nedotkl.
„Co je to?“ zašeptal Matěj a natáhl ruku.
„To je cena za to, aby tento dům stál navždy,“ odpověděl Ondřej a jeho hlas zněl teď cize, jako by mluvil někdo jiný. „Každý trám, každá deska na štítu, každá řezba na pavláčce byla zaplacena tichem. Pokud se tekutina zastaví, dům se zhroutí. Pokud ji někdo vypije, dům ho pohltí.“
Matěj se chtěl odvrátit, ale v ten moment se v klenbě ozval zvuk. Nebylo to zaklapání dveří, ale jemný, rytmický zvuk, jako by někdo neviditelný v koutě sklepa pomalu brousil nůž o kámen. Matěj ztuhl. Podíval se na Ondřeje, ale ten už nestál vedle něj. Stál u východu a s úsměvem, který nedosahoval očí, zavřel těžké dveře a zamkl je zvenčí.
Matěj zůstal v temnotě klenby s tekutinou, která začala v kubečku bublat a šeptat jeho jméno. V ten moment pochopil, proč je dům postaven na tak vysoké podezdívce. Nemělo to být kvůli svahu. Mělo to být proto, aby to, co je dole, zůstalo dostatečně hluboko pod nohama těch, kteří budou v domě žít.
Když se o několik dní později sousedi ze Zauličí ptali, kam zmizel mladý Matěj, pan Ondřej jen pokrčil rameny a ukázal na svůj krásný, nově vyroubaný dům. Řekl, že Matěj odjeżděl hledat štěstí jinam, ale když se někdo z okolí přiklonil k trámům v jizbě, přísahali, že slyší v dřevě tlukot srdce, který nikdy nepřestane.
Ten zvuk stále přetrvává v každém zrnku dřeva a každém kameni klenby, čeká na toho, kdo se odváží sestoupit do hloubky a zjistit, zda je kubeček stále plný.