Příběh: Činžovní dům manželů Čištínových
„Tady to není, Arnošte, hledal jsi v šuplíku, ale ty papíry tam být nemohou!“ Antonií stála uprostřed místnosti a její hlas se odrážel od hladkých, bílých stěn nového domu.
Arnošt Čištín neodpovídal. Prsty mu klouzaly po chladném povrchu nově instalovaného pultu v parteru. Vzduch v domě stále voněl čerstvým vápnem a novým nátěrem, ale pod tím se mísil sladký, těžký pach ovocných konzerv z továrny, který se mu vpil do kůže i do oblečení. Ten dům byl jeho hrdostí, symbolem nové doby, čistých linií a řádu, který zastupoval architekt Plesník. Všechno v něm mělo své místo, všechno bylo logické a funkční. Jen ty zmizelé listy z účetnictví nedávaly smysl.
„Kdo by je mohl vzít? Dveře byly zamčené, okna jsou nahoře,“ zamumlal Arnošt a znovu přejel dlaní po hladké ploše stolu.
V ten moment se z chodby ozval zvuk, který do sterilního ticha domu nepatřil. Byl to rytmický, kovový zvuk, jako když někdo pomalu táhne těžký řetěz po kamenné podlaze. Arnošt ztuhl. Antonií zmlkla a oba se podívali směrem k vchodu do obchodních prostor. Zvuk přišel z místa, kde byla zeď, kde žádné dveře nevedly.
„Slyšela jsi to?“ zašeptal Arnošt.
Antonií jen přikývla a její obličej zbělel. Zvuk se náhle změnil v jemné, téměř neslyšitelné bzučení, které vibrovalo v samotných základech stavby. Arnošt vykročil vpřed, srdce mu tlouklo až v krku. Když došel k rohu zdi, uviděl něco, co popíralo veškerou logiku jeho moderního domu. Na dokonale bílé omítce se začal objevovat vlhký skvrnový vzor. Nebyla to však běžná vlhkost. Skvrny se skládaly do tvaru starého, vybledlého písma, které vypadalo, jako by bylo vyškrábáno do zdi před stoletím, i když dům stál v této podobě jen pár měsíců.
„To jsou jména,“ vyhrkla Antonií, když přistoupila blíž. „Jména lidí, které už dávno nenajdeme.“
Arnošt viděl své vlastní jméno, ale v dopise z doby, kdy byl ještě dítětem. Pod ním bylo jméno jeho otce Jana a vedle něj datum, které v kalendáři neexistovalo. V momentě, kdy se ho chtěl dotknout, zvuk řetízů vybuchl v ohlušující intenzitě, až se v oknech zatřesla skla. Vzduch se náhle naplnil intenzivní vůní zralých třešní a hnijícího jablka, tak silnou, až je oba začala štikat v nose.
Pak všechno utichlo. Naprosto a okamžitě.
Arnošt přiložil ruku k zdi. Omítka byla suchá, studená a dokonale čistá. Žádná jména, žádné skvrny, žádný stopa po něčem nadpřirozeném. Jen on a jeho žena v prázdném prostoru, který měl být vrcholem lidského rozumu a techniky.
„Možná se nám to jen zdálo,“ řekla Antonií, ale její hlas se třásl.
Arnošt se však díval na podlahu. Tam, kde před chvílí nebyla ani smítko prachu, ležel jeden jediný list papíru. Byl to ten zmizelý dokument z účetnictví, ale byl zažloutlý a křehký, jako by v něm leželo padesát let, ačkoliv byl napsán před dvěma dny. Když ho rozvinul, zjistil, že text je napsaný rukopisem, který neznat, ale slova byla jasná: „Vše, co je postaveno na starých kořenech, bude jednou mluvit svým vlastním hlasem.“
Arnošt papír v dlani zmačkal. Podíval se na své krásné, funkcionalistické stěny, které měly být symbolem budoucnosti, a poprvé v životě pocítil, že ten dům není jen stavbou z betonu a skla, ale že v jeho útrobách dřepí něco, co se nenechá zapomenout.
Vandě, jejich dceři, později vyprávěli o mnoha věcech, o jejím sňatku s Bohuslavem Baťou a o cestách do vzdálených zemí, ale o tom dni v roce 1938 mlčeli. Arnošt už nikdy nenechal v tom domě otevřený šuplík s papíry a Antonií už nikdy nenavštěvovala parter samotná, když v domě zavládlo ticho.
Záhada zmizelých slov a kovového zvuku zůstala uzavřena v bílých zdech domu ve Školní ulici. Kdo dnes přejde kolem tohoto domu, možná pocítí v nose náhlý závan sladkého ovoce, který tam v zimním vzduchu nemá co dělat, a uslyší ozvěnu řetízů, které nikdo netáhne.